Psychologická povídka s prvky nadpřirozena o mladém Danovi, kterého tíží tajemství z minulosti. Najde cestu, jak ze zajetí vzpomínek, jenže co když jde o cestu, z níž není návratu?

Bylo divné necítit své tělo. Ještě divnější bylo vidět jej bezvládně ležet na zemi v kaluži krve. Co však přišlo Danovi přímo šílené? Ta zvláštní žena, kolem níž se svíjela jakási podivná aura. Vypadala jako hladoví hadi. Zvedla z něj oči a zadívala se mu do tváře.

„Jsi připraven?“ zaskřípěl hlas stařeny a Dan ztuhnul.

ANDREA

„Vstávej Dane, no tak sakra! Nestíháme!“ Matka s ním cloumala. Sotva ji vnímal. Co si pamatoval naposledy? Bral si Sertralin. Možná dva? Nebo tři. Už nevěděl. Vše mu splývalo. Ztěžka otevřel oči. „Proč mi to děláš?“ hořekovala žena a třásla s ním. Hystericky si přitáhl peřinu k bradě a zíral na matku. Děsilo ji to. Bála se vlastního dítěte.

Jenže on vlastně nebyl tak úplně vlastní. Adoptovala ho před šesti lety, to ještě žila v dokonalém manželství s Petrem. Jedinou vráskou na tak úžasném vztahu byla její neschopnost porodit mu děti. Rozhodli se pro adopci. Chvíli vše vypadalo jako zalité sluncem. Jenže Dan se tak nějak nikdy pořádně neadaptoval a Petr po roce odešel. Za ženou, co mu dala vysněné děti. Andrea tak zůstala sama s klukem, který se i po letech choval odtažitě.

„Teto, nech mě prosím, já hned vstanu,“ zahuhlal a ona se musela otočit, aby neviděl slzy v jejích očích. Nikdy jí neříkal mami. Byla jen teta.

„Pospěš si, hodím tě do školy. Budeš snídat?“ Zakroutil hlavou. Jak jinak. Nesnídal. Nesvačil. Jedl vůbec něco? Byl hubený, ale ne úplně vychrtlý. Černé vlasy měl rozčepýřené a hnědé oči se sotva znatelnou duhovkou, které jakoby všechny kolem neustále soudily. Alespoň Andrea měla ten pocit. I když skoro nemluvil, i tak jí připadalo, že ji odsuzuje. Za co? Nevěděla. Chodil k terapeutovi. Ona tam chodila s ním. Ale nikdy se příliš neotevřel.

Odešla z pokoje.

„Asi nějaký vlhký sen,“ zamumlala polohlasně. Usoudila tak z rychlého pohybu, kterým si peřinu přitáhl k bradě, když přišla. Puberťáci to tak mívali. Hodně si o dětech nastudovala, ale ani stovky stránek jí nepřiblížily k dítěti, kterému se tak moc chtěla stát dobrou matkou.

DAN

Když odešla, Dan se apaticky zvednul. Podíval se do zrcadla. Obvaz na stehně prosáknul. Naštěstí jen trochu, peřina i prostěradlo zůstaly čisté. Ulevilo se mu. Kdyby na to přišla teta, určitě by ho zase hnala za nějakým odborníkem. Nesnášel je všechny do jednoho. Jen si tam tak seděli, tvářili se, že poslouchají a  dávali mu rady, o které nestál. Najdi si kamarády. Začni sportovat. Najdi si koníček. Jako by po tom všem, čím si prošel, mohl prostě jen tak jít a čutat do pitomého míče jako ostatní děti. Když si natahoval kalhoty, syknul, jak se látka otřela o čerstvé rány.

„Dneska má být teplo, proč si nevezmeš kraťasy?“ zeptala se teta. Neměl v plánu jí odpovídat. Proč taky, neměla na něj neustále čas. Pořád pracovala. Bylo mu čtrnáct, nebyl hloupý a věděl, že musí vydělávat peníze. Jenže nemohla pak očekávat, že on tu bude pro ní, když tu nebyla ona pro něj.

Odvezla ho do školy. Za pár minut zvonilo, ale Danovi to vyhovovalo. Schválně se ještě loudal, aby do třídy přišel těsně před zvoněním. I když ono to vlastně bylo jedno. Pro ostatní byl vzduch. Nemohl říct, že by ho šikanovali. Možná by i šikana byla lepší, než ta absolutní ignorace. Seděl v zadní lavici. Sám. Zazvonilo a přišla učitelka, její hlas vnímal asi jako zvuk hmyzu. Vzdáleně. Několik minut zíral z okna, za kterým už bylo skoro léto. Hlavou se mu honilo… nic. Naučil se potlačit zvuky, podněty, utlumit mozek. Především vzpomínky. Ty, které bodaly jako škorpion. Ne, nedovolí jim, aby se vydraly na povrch.

Bylo ticho. Pootočil hlavu. Všichni na něj zírali.

„Dane!“ hystericky na něj vřískala učitelka. „Třikrát jsem tě volala! Pojď k tabuli!“ Zůstal sedět. Jen na ni zíral těma svýma tmavýma očima. Určitě by to nikdy nepřiznala, ale vypadala, že ji děsil. V očích měl prázdnotu, mísící se s veškerou bolestí světa. Bylo to znepokojivé.

Povzdechla si. „Proč si to děláš tak těžké? Za trest budeš po škole.“ Vypadala, že mu nechce dát pětku. Věděla, že je z dětského domova a neměl zrovna nejlehčí start do života. V písemkách vždy alespoň něco napsal, proto nad tím mávla rukou.

Když po škole seděl s ještě pár spolužáky v lavici, opět nepřítomně zíral z okna. Pro něj to nebyl trest. Neměl kamarády, nikam nechvátal. Teta byla v práci do večera a na něj čekal jen opuštěný byt. Strejda ho už několik let nenavštívil. Pamatoval si to. Teta tenkrát brečela a odvolávala se na jeho povinnosti, zapřísáhla ho, aby to dítě netrestal. Odpověděl, že to není jeho dítě. Že má teď vlastní a chce se mu věnovat naplno. Nějakou dobu se teta každý večer opíjela a brečela. Pak mu ale jednou řekla, že musí být silná. Kvůli němu. Jenže Danovi to bylo jedno.

Zkřivil obličej bolestí. Ani mu nedošlo, že přes kalhoty zatíná nehty do ran. Bolest byla svým způsobem opojná. Na chvíli dokázala odstranit všechny  těžkosti.

Když přišel domů, vzal si Sertralin. A pak další. A pak ještě jeden. Nevěděl proč. Nechtěl se zabít. Vlastně to neplánoval, ani když vzal do ruky žiletku a prohloubil si rány na nohou. A možná to snad ani neměl v plánu, když se říznul do zápěstí. Jenže ruka otupělá z léků byla najednou nějaká těžší. A rána hlubší. Seděl ve svém pokoji na zemi a sledoval, jak mu ze zápěstí vytéká krev.

ANDREA

Měla migrénu. To se jí nestalo už  dlouho. Hlava ji bolela tak, že měla chuť skočit proti zdi, jen kdyby se jí trochu ulevilo. Musela vypadat příšerně, protože když poprosila šéfa, jestli může jít dříve domů, neměl sebemenší námitky. Dokonce se jí zeptal, zda to zvládne sama.

 Celou cestu domů měla neodbytný pocit, že je něco špatně. Chvátala, aniž by k tomu měla důvod. Sotva se roztřesenou rukou trefila klíčem do dírky. Otevřela dveře. Ticho. Bála se zbytečně. Dan byl určitě u sebe a buď zíral do zdi, nebo kreslil ty děsivé obrázky. Šla ho pozdravit. Otevřela dveře. Vyjekla a zhroutila se k zemi.

DAN

Bylo divné necítit své tělo. Ještě divnější bylo vidět jej bezvládně ležet na zemi v kaluži krve. Co však přišlo Danovi přímo šílené? Ta zvláštní žena, kolem níž se svíjela jakási podivná aura. Vypadala jako hladoví hadi. Zvedla z něj oči a zadívala se mu do tváře.

„Jsi připraven?“ zaskřípěl hlas stařeny a Dan ztuhnul. To proto, že se ve dveřích objevila teta. Vykřikla, podlomila se jí kolena a padla k zemi. Po čtyřech se doplazila k Danovi.

„Připraven na co?“ nechápal. Nechápal vůbec nic.

„No přeci odejít se mnou.“ Hlas té ženy zněl, jako když tahá kočku za ocas. Plný bolesti a hněvu. Zíral na tetu, jak mu lomcuje s tělem.

„A kam?“

„Jsi chytrý kluk, určitě tě něco napadne“.

„Jsem mrtvý?“ zeptal se vyděšeně. Najednou… Prostě něco cítil. Snad chuť žít? Nechtěl přeci zemřít. Nebo ano?

Stařena luskla prsty. Teta najednou ztuhla v pohybu. Sahala pro mobil. Dan se na tu scénu nevěřícně díval. Měl pocit, že má halucinace.

„Není to halucinace,“ naklonila stařena hlavu. „Dám ti jednu otázku. Odpověz ano, nebo ne. Chceš umřít?“

Danovi se zatočila hlava. Nechtěl žít, to věděl. Jenže nechtěl ani umřít. To věděl zase teď. Stál vedle dvou nehybných těl a cítil, jak se v jeho nitru cosi rve ve dví.

„Nevím,“ zašeptal.

„Ano nebo ne,“ zahřměl hlas a Dan byl najednou vyděšený. Postava stařeny se začala zvětšovat, stíny se k němu hrozivě blížily a zřetelně viděl stovky malých ruček, snažících se popadnout ho. Věděl, že kdyby se ho dotkly, byl by konec.

„Ne! Ne! Nechci umřít!“ vykoktal ustrašeně a začal couvat. Tekly mu slzy. Po dlouhé době něco cítil.  Bylo to tak… osvobozující.

Stařena se najednou zmenšila do původní podoby a stíny se opět jen neškodně vlnily. „Myslela jsem si to. Počkám si na tebe. Další šanci už nedostaneš, rozumíš?“ Jen plaše přikývnul. Otočila se a už už se chystala opět lusknout prsty. „A mimochodem. Měl bys říct, co ti ten vychovatel dělal. Nepřestal s tím a další děti trpí. Co s tím uděláš?“ Nepočkala na odpověď, luskla prsty a zmizela.

ANDREA

„M-mami?“ ozvalo se sotva slyšitelně.

„Dane, Danečku! Panebože, vydrž, zavolám záchranku.“ Jednou rukou mu tiskla pořezané zápěstí, zatímco volala pomoc.

„Já nechci umřít,“ šeptal najednou zcela zlomeně její syn. Ano, byl to její SYN! Věděla, že ho nikdy neopustí. Že za něj bude bojovat, ať se děje, co se děje. Že ho miluje celým svým srdcem a udělá pro něj cokoliv. Cokoliv, aby se mu v očích opět rozhořela ta jiskřička života, kterou tam nyní zahlédla. Neopustí ho. Nikdy.

„Ale vždyť ty neumřeš, miláčku. Na světě je spousta krásného, neobjeveného, čeká to jen na tebe. Na nás. Budu tu s tebou. Pro tebe.“

„Promiň mami, mrzí mě to. Já… já jsem nechtěl,“ rozbrečel se a zavřel oči. Zpoza opuchlých víček se mu valily horké slzy. Připadal si jako štěně, které právě srazilo auto. Zoufalé, bezradné, ale cítící lásku. Přimknul se blíž k mámě a brečel jí do klína. Pevně ho držela, dokud nepřijela záchranka.

Pustila ho jen na chvíli, když běžela otevřít dveře. A pak už se od něj neodloučila. I v sanitce ho držela za zdravou ruku a šeptala, že všechno bude v pořádku.