Osudová láska, nebo smrtící nepřítel? Je možné vyprostit se z předurčeného osudu a jít si vlastní cestou? První díl romantické fantasy duologie Karmínová můra mne očaroval!

Vítejte ve světě, v němž před dvěma lety došlo k revoluci. Čarodějnice byly zhanobeny, svlečeny do naha, vláčeny ulicemi a nakonec na popravišti vykrveny jako prasata. Rune je takto nucena sledovat mučení sester v magii a tvářit se, že to schvaluje. Jen tak se z povrchní a rozmazlené dívky může po nocích měnit v Karmínovou můru – ochranitelku slabých a zachránkyni přeživších uvězněných čarodejnic. Jenže s každým dnem je mnohem těžší bojovat s fanatismem a lidskou krutostí. Proto se rozhodne k zoufalému činu – svést Gideona Sharpa, aby z něj mohla mámit tajné informace. Jen co ho ale spatří, nenávist v ní začne doutnat jako žhavé uhlíky. Což se ukáže jako problém pro celou misi.

A zde milý čtenáři, začíná rodeo způsobující srdeční arytmii a tiky v oku. Kdo je tu vlastně kořist a kdo lovec? Rune je prototypem hrdinky, kterou bych chtěla být, ale nikdy se nemohla stát. Odvážná, obětavá, empatická a ochotná umřít za záchranu jiných. Z její statečnosti mě mrazilo, je totiž mnohem snazší zradit nepřátele, než milované blízké. A pak tu máme Gideona. Jedna věc totiž je trávit noci jako Karmínová můra a zachraňovat čarodějnice, ale ta druhá… svádět toho nejsmrtonosnějšího lovce čarodějnic ze všech – chladnokrevného, nemilosrdného vojáka, který má jako hlavní cíl připravit Můru o její křídla…

Gideonovi ruce na Runině těle způsobují něco, čemu se oba chtěli vyhnout. Jenže stále jsou to ty stejné ruce, které se dotýkaly toho, co milovala. Jsou to ty samé ruce, které svlékaly čarodějnice, hledaly jim na těle stříbřité jizvy a odevzdávaly je katovi. A tady přichází otázky. Je možné odpustit? Je možné milovat bez výhrad? A důvěřovat bez předsudků?

Kniha má přes 400 stran a přečetla jsem ji za den. Nedala se odložit, chvílemi jsem nedýchala, chvílemi jsem se smála, občas posouvala jejich kroky a ruce blíž k sobě! Zbožňovala jsem, jak Gideon nemohl rozklíčovat, jestli je Rune tak nebetyčně tupá, nebo neuvěřitelně mazaná. Navíc jsou v knize pohledy obou protagonistů a o to mrazivější byly chvíle, kdy šlo o pouhá nedorozumění, nebo naopak o touhu, která zůstala pohřbena pod nánosem překážek. Jde o klasické enemies to lovers a já po dlouhé době cítila tu chemii mezi nimi. V hlavě, v srdci, ve vzduchu, byla sakra všude! Být suché léto, už by z toho jiskření hořely lesy! Z Rune se stala srnka, roztouženě hledící na vlka, který si ji chce dát k obědu. A z Gideona beránek, zírající do tlamy hladové lvice. Jak tohle může dopadnout?

Proč jsem této knize propadla? Za mě má všechno. Perfektní postavy, včetně těch vedlejších (ach Alexi!). Autorka stvořila logické a funkční magické prvky, které byly neotřelé a ano, vlastně mě uchvátil i nápad využít menstruační krve čarodějnic, protože s tím jsem se ještě nesetkala. A ať už to byl záměr nebo ne, kniha je určitou paralelou k honu na čarodějnice někdy v 15.-17.st., včetně fanatizmu, nenávisti vůči něčemu, co neznáme a čeho se bojíme. Inkviziční procesy, brutální násilí, mučení, to vše v zájmu vyššího dobra. Skryté poselství vidím i v tom, že není důležité čím se narodíme, ale kým se staneme našimi činy a chováním. Úchvatnost celého příběhu, včetně skvostného překladu, mě nenechala vydechnout a nebyl čas hledat chyby a ani jsem je vidět nechtěla. Za mě rozhodně 5/5* a doporučuji přečíst! Konec je sice otevřený, ale nekončí typickám cliffhangerem, částečně je logicky uzavřený.

„Soudruzi! Jen zánikem starého světa zabráníme návratu zla. Musíme zničit čarodějnice a uhasit jejich magii. Je dovoleno úplně vše, pokud konáme ve jménu vyššího cíle: svobody od jejich útlaku. Ať jejich krev už navždy barví ulice!“

„Čím větší mocí vládneme, Gideone, tím víc nám ostatní přejí pád. Co máme dělat? Nechat ty, kdo nás nenávidí, klidně plánovat náš konec? Hrát podle pravidel, kterými ostatní beztak pohrdají? To by přece bylo čiré bláznovství. Jakmile uchvátíš pro sebe a své blízké moc, musíš udělat vše pro to, aby sis ji udržel. Dokonce i obětovat svou duši. Pokud to neuděláš, budeš se dřív nebo později muset dívat, jak tvým milovaným ubližuje někdo, kdo touží po tom, co máš teď ty.“

„Čarodějnice byly do morku kostí prohnilé bytosti. Stačilo jim dát do rukou moc a hned ji zneužily. Existoval jen jeden způsob, jak jim zabránit, aby znovu povstaly, a zajistit, aby jim už nikdo nebyl vydán na milost a nemilost. Musely být vyhlazeny všechny do poslední.“

„Bojím se, že budeš moje zkáza Gideone. Možná už ale dávno jsi.“