Desetiletá Zainab je nucena vzít si o více než čtyřicet let staršího Khalida. Jenže svatební noc se pro tuto dívenku stane osudovou. Upozornění: Povídka obsahuje explicitní násilí na dítěti!

PŘED DESETI LETY

„Maminko, moc prosím!“ plakala Zainab a slzy smáčely matčinu hedvábnou abáju. Samiře se klepaly ruce, když svoji holčičku navlékala do svatebních šatů. Bylo jí teprve deset let, ale otec už domluvil sňatek. Khalidovi bylo kolem padesáti. Samiře se chtělo zvracet, když si představila, že ten muž v noci lehne se Zainab na lože. Jako poslušná manželka ale neprotestovala. Domluvený sňatek byl navíc pro jejich chudou rodinu jediným východiskem.

„Holčičko moje, zvykneš si, slibuji,“ pohladila matka Zainab po tváři. „Neplač, víš, jak to otec nemá rád.“ Prohlížela si svoji krásnou dcerku. Světle hnědé vlásky padaly v kudrlinkách na tradiční oděv thob. Umně lokny schovala pod hidžáb, přidala šperky a políbila ji na čelo. Dívenka se už jen třásla a polykala slzičky.

„Kde jste?“ vrazil do místnosti Yusuf. Obě sebou trhly a okamžitě se narovnaly. Věděly, co muž dokáže, pokud pocítí nedostatek respektu. „Už jdeme, drahý,“ odvětila Samira.

Svatba se konala v místní mešitě a když proběhla část mehr, kdy se domluvilo věno, přišel na řadu nikah. Podpis manželské smlouvy před dvěma svědky, Khalid pronesl třikrát qabul, ale Zainab se zarazila. Pod tíhou pohledů všech okolo a zdrcujícího stisku svého nastávajícího pak také třikrát řekla, že přijímá. Poslední částí byla recitace manželského slibu, u které se Zainab rozplakala. Všichni dělali, že nic nevidí. Jen Samira seděla utrápeně vedle svého muže a mlčky zarývala nehty do kůže na hřbetu ruky.

„Tak pojď ženuško,“ krutě se usmál Khalid na malou dívku a po všech ceremoniích ji odvedl do čela slavnostní tabule. Jídlo nádherně vonělo, nechyběl tradiční mandi saltah, , či fattah a sambusa. Hudba hrála, všichni se smáli, tančili a radovali. Všichni, až na Zainab. Měla z toho muže hrůzu. Seděla vedle něj, tiše naslouchala jeho chvástání a pozorovala ho. Kulatá tvář s hustým knírem, prošedivělým stejně jako vlasy, na hlavě měl šátek kufyi. Oblečen byl v tradičním thobe, s jemnými výšivkami kolem límce a rukávů.

Maminka jí říkala, že v noci s ním musí ulehnout a všechno mu dovolit. Co asi bude dělat? Bude jí chtít dávat pusu, jako to viděla u rodičů? Nebo ji objímat? Nevěděla, ale děsila ji už jen ta představa spát s mužem, kterého nikdy neviděla, na stejné posteli. Hrdlo měla stažené úzkostí a po celou dobu hostiny nejedla. Když se s ní rodiče přišli rozloučit, matka ji držela tak pevně, jako by ji už nikdy neměla pustit.

„Nedělej tady ostudu, ženská!“ zasyčel Yusuf a odtáhl ji od jejich jediného dítěte. Nezáleželo mu na ničem jiném, než na věnu, které se pojilo s provdáním dcery.

Zainab poslušně následovala manžela do auta. Ani jeden z nich nemluvil. Khalid dosáhl svého. A ona? Co by si měla povídat s o tolik starším mužem?

Přijeli před honosné sídlo na konci města, ke kterému se vydali skrze mohutnou bránu cestou lemovanou palmami a kvetoucími keři. Viděla citrusovníky, fíkovníky a další úchvatné rostliny, zahradník zrovna zastřihával růže okolo altánku. Třeba by si tu mohla zvyknout. Vzala si svůj malý kufřík s pár hračkami a klopýtala za mužem, zatímco on udělal jeden krok, ona musela udělat dva. Vstupní hala byla vyzdobena úchvatnými obrazy z glazovaných kachlíků.

Khalid kývnul na služebnou a ta beze slov chytila Zainab za ruku a odvedla ji chodbami do jejího nového pokoje. Ten byl strohý, bílý, bez obrazů. Chlad čišel nejen z lidí okolo, ale i každý kousek zdi křičel, že tu je cizí. Ještě včera si hrála doma s panenkou a pomáhala mamince v kuchyni a dnes byla vytržena z náruče teplého domova a vržena sem.

„Až se osprchuješ, tak se obleč a běž za panem Al-Shamim,“ ukázala služebná na nachystanou kupičku na posteli a otočila se na patě. Když odcházela, měla slzy v očích. Zainab si toho ale nevšimla. Svírala křečovitě v rukou malou, průhlednou košilku. Kalhotky tam nebyly. Ach Alláhu, pomoz mi prosím! Se slzami šla do sprchy, poté si oblékla košilku a své staré kalhotky, nemohla jít přeci po chodbě nahá! V záhlaví postele za břevno vyškrábala sponkou svoje jméno. Nebylo to správné, ale chtěla mít pocit, že je tu doma. Navíc tak oddalovala chvíli, než bude muset odejít plnit manželské povinnosti.

Byla nervózní, když zaklepala na dveře pokoje svého manžela.

„Vstup,“ ozvalo se. Zadržela dech a otevřela dveře. Její manžel tam seděl nahý v křesle a naléval si čaj. Vůně kardamomu polechtala Zainab v nose, když ztuhla ve dveřích. Pohled na Khalida ji opět rozplakal. Nahého muže ještě nikdy neviděla. Měla strach. Jeho tělo bylo hustě pokryté černými chlupy, nebyl tlustý, ale ani neoplýval svaly. Mezi nohama mu trčel úd. Zainab instinktivně dostala strach, když viděla jeho zastřený zrak a ruku, která po penisu přejížděla. Zvedl se a ukázal na postel, ona k ní pomalu došla a nesměle sedla. Stanul před ní. Pohled na ztopořený penis ji děsil, zalykala se slzami.

„Proč máš na sobě ty kalhotky? Nechal jsem ti donést jen košilku!“ S těmi slovy je serval, Zainab vypískla bolestí, když se gumička zařízla do hebké kůže.  Svléknul z ní košilku a povalil ji na lože. Zálibně si prohlížel její třesoucí se tělíčko, dva malinké hrbolky a klín, na němž rašilo pár světlých chloupků.

Začal se jazykem dobývat do jejích drobných úst. Zainab se zvedal žaludek. Už nikdy nebude moci pozřít cokoliv s kardamomem. Tlačil jí do břicha údem, bolelo to. Když opět začala prosit, uštědřil jí hřbetem ruky ránu do tváře.

„Mlč huso! Alláh mi tě dal, mám na tebe plné právo. Tak buď hodná manželka a posluž mi.“

Ucítila na patře kovovou pachuť, jak se kousla do jazyka. Začal ji všude hladit a Zainab nebyl v životě žádný dotek tak nepříjemný. Na tohle mě maminka nepřipravila! Proč mi to neřekla? Honilo se Zainab hlavou. Dusila vzlyky, když jí rukou šmátral mezi nohama. Prudce ji otočil na břicho a plesknul po zadku, až vykřikla. Mačkal jí hýždě a když si myslela, že to nejhorší má za sebou, začal se svým údem tlačit mezi její nohy.

„Prosím neuuughm…,“ zadusil její slova přitlačením hlavy do polštáře. Držel jí vlasy v sevřené pěsti, Zainab nemohla dýchat a navíc měla pocit, že ji skalpuje. Ječela do hedvábného ložního prádla ve chvíli, kdy se do ní začal soukat.

„Jaktože nejsi vlhká?“ mumlal si pro sebe. Slyšela, jak si odplivnul. Opět se snažil strčit do ní svůj úd. Dařilo se mu to. Bolest byla neúnosná. Polštář se plnil nekonečným množstvím slz, slin i nosního sekretu. Pořád jí držel hlavu, když se snažil přirážet.

„U Alláha, jsi tak úzká, proč se do tebe nemůžu dostat?!“ hekal. Tlak zesílil. Měla pocit, jako by jí dole projížděl nožem. Nemohla popadnout dech. Spodek těla měla v jednom ohni. Hystericky s sebou zmítala, ale neměla šanci proti muži, který vážil minimálně čtyřikrát tolik. Měla pocit, že snad každou vteřinou umře. Jako by jí někdo rval vnitřnosti na cáry. Když nad ní její manžel ztuhnul v křeči a svalil se vedle, cítila, jak z ní cosi vytéká. Možná se pomočila. Odlepila obličej z vlhkého polštáře a prudce mezi vzlyky lapala po dechu.  

Khalid se zvedl a při pohledu na postel nesouhlasně zamlaskal. „Podívej se, jak jsi to tady zaprasila, tý krve je tu tolik, že se může vyhodit celá matrace! Až se vrátím, ať je to uklizený!“

Zainab ležela a poslouchala zurčení vody ze sprchy, slyšela jak se oblékl a zabouchl za sebou dveře. Chtěla se zvednout. Chtěla být poslušná manželka. Ale sotva dokázala dýchat. Ve vzduchu se mísil pach semene a krve. Vnitřnosti se jí svíraly, uvnitř cítila všepohlcující plamen.

„Maminko, zachraň mě,“ zašeptala, než svět zčernal.

NYNÍ

„Salmo, vstávej, nebo zmeškáme obřad!“

Sestra byla někdy tak neodbytná, pomyslela jsem si. Dnes jsem se měla stát ženou Khalida Al-Shamina. Pramálo jsem se těšila, už mu bylo snad šedesát! A mně sedmnáct. Ale byla to tradice a povinnost. Otec to tak domluvil, matku jsme se sestrou Mariam ztratily už před lety.

Obřad i následnou oslavu jsem nějak extra neprožívala, otec mě na to dobře připravoval. Doufala jsem, že si mě manžel bude co nejméně všímat a já si budu žít ve zlaté klícce. Nevypadal nejhůře. Řekla jsem si, že to nějak zvládnu. Tím jsem se uklidňovala celý den, dokud nepřišel čas se rozloučit s rodinou. Sestra plakala a já s ní. Budeme se moci vídat, ale jen se souhlasem nového manžela. A kdoví, jaký je?

Když jsme přijeli do honosného sídla, byla jsem nadšena rozlohou zahrady. Tady mi bude mnohem lépe než v našem malém, zpola zchátralém domečku. Byl večer, přes den bude zahrada jistě plná barev. Vůně exotických rostlin byla předzvěstí něčeho nádherného. Kouzlo okamžiku kazila jediná věc. Představa svatební noci s Khalidem. Věděla jsem, co je to sex. Ale ještě nikdy jsem naživo neviděla nahého muže.

„Vítej doma, ženuško,“ pronesl a usmál se.

Služebná mě doprovodila do mého pokoje, byl strohý, bez jediného obrazu. Alespoň koupelna byla prostorná a v ní obrovské zrcadlo nad umyvadlem. Osprchovala jsem se a převlékla do připraveného oděvu. Sakra, jak je možné, že muž mi nechal poslat takovou průsvitnou košilku a žádné spodní prádlo? I v domě ženy chodily alespoň v malayahu nebo thobe, často musely nosit i hidžáb. Tohle bylo neslýchané. Navíc jsem se cítila hloupě.

Když jsem vstoupila do jeho pokoje, ležel nahý na posteli a penis mu trčel. Bylo to nechutné. V duchu jsem se otřásla odporem a šla plnit manželské povinnosti. Zuřivě mě líbal, hladil a vzdychal, než na mě nalehl a začal přirážet. Bylo to velmi nepříjemné.

Po aktu jsem se snad hodinu drhla houbou, až jsem měla kůži rudou jako krab. Začala jsem si čistit zuby a drhla je, jako by mi šlo o život.

„Tfuj!“ odplivla jsem pastu do umyvadla a zvedla hlavu.

V zrcadle jsem uviděla něco šíleného. Byla jsem to já, ale obličejem se mi prolínala tvář někoho jiného. Zůstala jsem strnule zírat a cizí obličej začal nabývat na podobě, zatímco rysy toho mého se vytrácely. Během pár vteřin, které mi přišly jako hodiny, se objevila tvář dívky. Nebo alespoň myslím, že to byla dívka. Kůži měla odulou a namodralou, vlasy na mnoha místech chyběly, oči hluboce zapadlé a zakalené. Dech se mi zrychlil, nedokázala jsem se pohnout. Otevřela ústa, jako by chtěla něco říct. Místo slov však začala dávit. Sliz, zbytky ryb, prázdné krunýře. Umyvadlo zaplavila hromada tlejícího hnusu, mrtvolný odér mi otáčel žaludek naruby. Když jí z očí začali lézt brouci a uslyšela jsem skřípot krovek, zatmělo se mi před očima a upadla jsem na studenou dlažbu.

Určitě to byl džin. Začala jsem recitovat súru Al-Faláq, pasáže z koránu, které mají chránit před zlem, prosila Alláha o pomoc.

Nadechla jsem se a zvedla. Všechno bylo pryč. V zrcadle byl vidět jen můj vyděšený výraz a v umyvadle plivanec pasty. Opláchla jsem si obličej studenou vodou, oblékla si pyžamo z domova a šla si lehnout. V posteli jsem se snažila vysvětlit si předešlý zážitek. Šlo to opravdu těžko. Nakonec jsem usínala s myšlenkou, že to bude šokem po tom hrozném sexu.

Další ráno bylo hektické a na včerejší zážitek jsem zapomněla. Nebo jsem se o to alespoň snažila. Khalid měl důležité jednání a očekával, že budu obsluhovat hosty. Díky Alláhovi, že jídlo připravovaly služebné. Po ranní modlitbě mě čekala snídaně, měla jsem kaši aseed s medem a trochou másla, hrstkou ovoce a kuchyni provoněla káva qishr s kardamomem.  

Šla jsem na zahradu a kochala se každou rostlinkou na tom kouzelném místě. Seděla jsem u fontánky a pozorovala dva malé ptáčky, jak poskakují na větvi.

„Snad nedopadne jako ty ostatní,“ ozvalo se. Přikrčila jsem se za křovím a ani nedutala.

„Mlč Rashide! Alláh vidí, co za osla jsem vychoval!. Mrzí tě, jak dobrou práci máme? Pan Al-Shamin platí nejlépe ve městě.“

„Promiň otče, už se to nebude opakovat.“

Poté, co se hlasy vzdálily, odvážila jsem se vykouknout přes keře. Směrem ode mě kráčel starší muž a vedle něho kulhající mladík. Dle oblečení jsem usoudila, že se jedná o zahradníky. Jejich slova mi v hlavě vrtala ještě večer, kdy jsem se pečlivě oblékala. Po včerejším aktu mi Khalib řekl, že doma mohu nosit malayah, což bylo skvělé. K němu však mám chodit jen v košilce a bez spodního prádla. Večer už zde nejsou sloužící, takže mě nikdo neuvidí. Pokud přijdou cizí muži, musím si vzít abaju. Velmi důrazně mě upozornil, že nesmím mluvit s žádným mužem, včetně sloužících.

Večeře proběhla v poklidu, všichni se chovali slušně. Nesporná výhoda islámské víry byla absence alkoholu. Otec nám vyprávěl, co lidé po jeho vlivem dělají. Bylo to děsivé. Khalid byl unavený, proto se nekonal ani sex, což mě velice potěšilo. Kéž by ho po mně chtěl co nejméně. I když na večeři mluvil o tom, že mu snad konečně porodím potomky. Byla moje povinnost porodit mu děti, ale i tak mě ta představa děsila.

Dny ubíhaly a já si připadala jako ptáček ve zlaté klícce. Už chybělo jen bidýlko. Po jedné z upocených souloží jsem se celá ulepená odebrala do koupelny. Tentokrát jsem se drbala s menší vervou než poprvé, protože ani kdybych se vysvlékla z kůže, nijak by mi to nepomohlo. Kartáčovala jsem si hnědé vlasy před zrcadlem, když se sklo podivně zavlnilo a moje tvář se začala měnit. Jako by tála, roztékala se, měnila skupenství. Nevýslovná hrůza mě přikovala na místě, ruka s kartáčem se zastavila na půl cesty. Během pár vteřin se opět objevil obličej malé dívky, vypadala ještě děsivěji než minule. Jedno oko jí chybělo a z prázdné oční jamky vykukoval malý mořský had. Bylo to odporné. Bezděky jsem si sáhla na vlastní oko. Pro jistotu.

Zohyzděná tvář chvíli otevírala pusu naprázdno, když se místností rozezněl hlas, při němž mi tuhla krev v žilách. Znělo to, jako by už nikdy nemělo vyjít slunce. Neměla jsem daleko k tomu pomočit se strachy. Stále jsem se v duchu modlila a vzývala Alláha, nechť mě ochrání před vším zlým.

„Poooo-moo-z míííííí,“ kvílelo to. Stvoření v zrcadle začaly vypadávat chomáče vlasů a padaly do umyvadla, když vyklonilo hlavu vpřed. Zápach rybiny mě praštil do nosu, couvla jsem. Zmizely i poslední zbytky tváře, připomínající dívku. Zbyla jen lebka, z níž nyní odpadávaly hnijící kusy masa prolezlé červy. Někteří po dopadu do umyvadla začaly lézt směrem ven. Padla jsem na kolena a začala zvracet. Zbytky nestrávené večeře se rozprskly na podlaze. Rychle jsem zvedla hlavu, jímala mě hrůza, že to vyleze ze zrcadla. Po hororovém výjevu nebylo ani stopy. Ve vzduchu se nesl pouze lehký zápach rybiny, mohly to být i zvratky. Po úklidu jsem se doplahočila do postele a přestože bylo teplo, přikryla jsem se až po bradu.

„Tohle musí přestat,“ zašeptala jsem do prázdna, než jsem usnula. Vzbudil mě mlaskavý zvuk. Ovanul mě chladný vzduch, zvedla jsem se do sedu. Pohled do mrtvolně bledé tváře malé dívky způsobil, že jsem chtěla začít ječet. Jenže mi zaskočila slina a místo jekotu přišlo dávení. Se sípotem a slzami v očích jsem se pokusila vyhrabat z peřiny, ale povedlo se mi jen zamotat se a upadnout na podlahu. Tvrdý dopad na kolena byl bolestivý, ale rozhodně méně než pohled do těch očí. Nyní byly karamelově hnědé a tvář dívky získala trochu barvy. Zarazilo mě to.

„Ty mi nechceš ublížit, že ne?“ zašeptala jsem. Jemné zavrtění hlavou způsobilo, že se jí hnědé kudrlinky vlasů rozletěly kolem, vzápětí však zplihly a v mokrých kaskádách rámovaly opět nazelenalý obličej. Byla to fascinující proměna. Záblesky lidské tváře způsobily, že jsem se pomalu přestávala bát. Také jsem věřila, že když mi to neublížilo doteď, nic mi nehrozí. Alláh mě chrání.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se. Ukázala prstem na postel.

„Nechápu.“ Stála před postelí, jako by se nemohla pohnout a mířila prstem na stejné místo. Vzala jsem lampičku ze stolu a došla tam, kam jsem si myslela, že míří. Začala jsem prohlížet postel. Stín lampy po chvíli odkryl nápis. Zainab.

„Ty jsi Zainab?“ otočila jsem se na ni. Smutně přikývla.

„A co se ti stalo?“ Ticho.

„Alláhu, je noc a já tady mluvím s duchem. Možná jsem se už zbláznila z Khalida.“

Duch začal vřískat. Ne nahlas, jen v mojí hlavě. Měla jsem pocit, že mi praskne lebka. Tisíce jehliček mě bodaly do mozku, před očima mi tančily hvězdičky. Zainab začala urychleně hnít, rozpadat se na kousky. Jako první se jí při řevu vykloubila čelist a i s jazykem prostě upadla na koberec. I v matném osvětlení bylo zjevné, jak se krev rozlévá po perské tkanině. Vzduch naplnil puch hnijícího masa a najednou jsem cítila nezměrnou nenávist, všeobjímající hněv a nespravedlnost. Došlo mi to. Ty pocity nepatřily mně, ale mému manželovi.

Kostra se přede mnou složila na podlahu a rozpadla v prach. Bolest hlavy polevila, pár mrknutí a výjev byl pryč. I krev z koberce zmizela. Jen nápis na pelesti postele zůstal. Stejně jako otázky. Kdo byla Zainab? A proč tolik nenáviděla mého muže?

Za těch pár týdnů jsem si celkem zvykla. Nebyl to pohádkový život s mužem mých snů. Avšak choval se relativně slušně a v posteli se brzy unavil, takže sex s ním trval jen pár minut a dal se přežít. Myšlenky na Zainab mi ale neustále dotíraly na mozek.

Celý den jsem přemýšlela, jak to zjistit. Nemohla jsem riskovat hněv Khalida a zeptat se ho. Služebné se mnou nemluvily. Napadl mě ten kulhající chlapec. Jenže jako vdaná žena jsem nemohla mluvit s muži. Když jsem přemýšlela nad trestem, který by mě postihl, hrdlo se mi stáhlo úzkostí. V lepším případě mi hrozila ostuda, otec by se mě mohl zříct, manžel mě potrestat domácím vězení. V tom horším hrozilo bičování, v případě obvinění z cizoložství by mě mohli ukamenovat. Polkla jsem. To nebyly příliš skvostné vyhlídky. Jenže ta dívenka vypadala tak zoufale! Navíc mě deptaly její návštěvy. Ráda bych spala bez obav, že na mě bude celou noc civět duch. To poslední rozhodlo. Zítra zkusím vyhledat zahradníka.

Večer to v mojí hlavě znělo rozhodně snadněji, pomyslela jsem si ráno. Nemohla jsem jen tak jít za zahradníkem. Kdokoliv ze služebných by mohl Khalidovi sdělit, že se nechovám jako vzorná manželka. Hlavní bylo, tvářit se nenápadně. Zahradu jsem měla prochozenou a tak jsem znala každý kout té úchvatné oázy. Byla rozlehlá a zahradníci zde byli potřeba každý den. Areál byl obehnaný plotem a opatřen malým strážním domkem u brány, nehrozilo, že bych bez svolení odešla. Proto mě nikdo nehlídal.

Můj život vlastně nebyl až tak špatný. Spousta lidí na tom byla určitě hůř, zejména žen. V roce 2014 začal občanský konflikt a celý Jemen se ocitl v krizi. Ve velkých městech docházelo ke střetu Hútiů, separatistů z jihu a vládou prezidenta Hádího. Polovina obyvatel potřebovala humanitární pomoc, často měli jen jedno jídlo na den, někdy ani to ne. Žila jsem si jako královna. Za ten luxus na sobě nechám jednou za pár dní ležet toho muže. Některé ženy by zabíjely za možnost být na mém místě a žít u jednoho z nejbohatších mužů v regionu.

„Ještě zalej jasmín a očeš fíky,“ vyrušil mě chraplavý hlas zahradníka ze zamyšlení. Hrklo ve mně, skrčila jsem se za keřem růží. Voněly tak nádherně, opojně a smyslně.

„Dobře otče, běž domů, Alláh ví, že už máme dávno po službě.“ Otec nesouhlasně mlasknul a zamračil se na reptání syna. Hlavou mi proběhlo, že pro ně je to také výhra, pracovat ve zdejších zahradách. Jistý plat a žádná přílišná otročina.

Starší z mužů odešel a já se nadechovala, když se ozvalo: „Paní Salmo, můžete vylézt.“ To nebylo v plánu. Když se vedle mě objevil zahradník, nasucho jsem polkla.

„Já, já…,“ začala jsem koktat.

Jeho úsměv byl oslnivý, stejně jako oříškově hnědé oči, v nichž šly sotva rozeznat zorničky. Pleť měl snědou a jemné vrásky v koutcích úst svědčily o častém úsměvu.

„Vím o vás celou dobu, naštěstí můj otec má hlavu plnou myšlenek, než aby si všiml hýbajícího se hidžábu v keři růží.“ Mohlo mi být trapněji? Odkašlala jsem si a snažila se zachovat alespoň zdání autority. On byl muž, ale já jsem manželka jeho chlebodárce.

„Pane zahradníku, za tenhle rozhovor by mohl přijít trest. Pro nás oba.“

Usmál se. „Rashid. Jmenuji se Rashid. A když nás nikdo neuvidí, nemůže přeci přijít trest,“ mrknul na mě spiklenecky. Neslýchané chování! Tloukla se ve mně chuť zeptat se na Zainab s chutí shodit ho do trnitých růží. K jeho štěstí zvědavost zvítězila.

„Kdo je, nebo asi spíše byla Zainab?“ vyhrkla jsem. Ztuhnul a oči plné smíchu najednou pohasly a vkradl se do nich strach.

„Paní Salmo, vraťte se prosím dovnitř. A už nikdy se neptejte na Zainab. Nikdy! Nikoho!“ Prudce se otočil a prostě odešel. Cítila jsem se jako zpráskaný pes. Hm, tak tohle se ti Salmo opravdu povedlo.

Další dny mě Zainab nechávala na pokoji. Tedy měla jsem podezření, že se mi občas připletla do snu, ale ráno zbyly jen mlhavé vzpomínky.

Kdykoliv jsem šla na zahradu a Rashid mě spatřil, otočil se a odešel. Kdybych byla chytrá, nechala bych to být.

„Pssst, Rashide,“ zašeptala jsem jednoho odpoledne, když jsem měla jistotu, že jeho otec ze odešel ze zahrady.

Dělal, že mě neslyší a dál plel záhony. Přišla jsem si jako tele, když jsem tam nenápadně syčela na lavičce vedle něj.

„Rashide, je to důležité, kdo byla Zainab? Musíš mi to říct!“ naléhala jsem a přešla do tykání, vědoma si nehoráznosti svého počínání.

Stále klečel nad záhonem, když řekl: „Paní Salmo, prosím, nechte minulost spát, nebo nás oba dostanete do průšvihu.“

„Budu tě otravovat tak dlouho, dokud mi to neřekneš!“ Zkusila jsem citové vydírání. Byl mladý a mladí muži dost často ještě nebývali tak dominantní. Kdybych se tak chovala k jeho otci, nejspíše by to hned běžel nahlásit mému manželovi. V Jemenu byla ze ženy důležitá jen její vagina, aby rodila další muslimy.

„Přijďte o půlnoci do altánku.“

„Jak se tam dostaneš? Musel by ses vrátit přes stráž.“

Pohrdavě se uchechtl, zvedl se a kulhavě odešel. Zajímalo by mě, co se mu stalo. Ale nebylo slušné se ptát. Byl o mnoho hezčí než můj manžel. Seber se Salmo, co to s tebou u Alláha je?

Celý večer jsem byla jako na trní. Khalid byl na služební cestě, jako už tolikrát. Vyhovovalo mi to. Nemohla jsem sice do města, ale jinak si mě nikdo nevšímal. Četla jsem, vyšívala, dokonce jsem našla v garáži paletu s barvami a snažila se malovat. Bylo to nudné, stereotypní, ale lepší býti lapeným ptáčkem ve zlaté kleci, než neustále hladovým svobodným ptákem tísnícím se se stovkou dalších v pustém hnízdečku. Nebo takhle nějak mi to alespoň neustále opakoval otec před svatbou.

Neměla jsem mobil, takovou výsadu mi manžel nedopřál.  Tudíž jsem byla nucena zůstat vzhůru a sledovat ve světle lampičky hodiny nade dveřmi. Před půlnocí jsem se zvedla, oblékla do pohodlných kalhot a přehodila šátek přes ramena. Prošla jsem tiše kolem pokoje služebné, která tu spala v nepřítomnosti manžela a potichu došla do altánku. Měsíc byl skoro v úplňku a zahrada byla vskutku magickým místem.

„Paní Salmo, co to děláte?“ uslyšela jsem Rashidův šokovaný hlas.

„Čekám tu na tebe, co jiného?“

„Nejste řádně ustrojena, jak se sluší a patří vdané ženě.“

„Vážně? A co s tím uděláš? Půjdeš to říct tomu ve strážní budce? Dobrý večer pane, měl jsem schůzku se Salmou a ona neměla zakryté vlasy?“ Netušila jsem, kde se ve mně bere taková drzost a opovážlivost.

Chvíli na mě vyjeveně zíral, načež se rozesmál zvonivým smíchem, přikryl si rukou ústa, aby ztlumil hlasitost a já věděla, že ten zvuk už z hlavy nikdy nedostanu.

„Tak mluv,“ poklepala jsem vedle sebe na lavičku. Podíval se na místo vedle mě, zůstal však stát. Zvedla jsem se a došla k němu. S posvátnou úctou se díval na mé vlasy. Byly nádherné, věděla jsem to. Bohaté tmavě hnědé kadeře mi ve vlnách mi spadaly až na zadek. Často jsem litovala, že je vlastně kromě mého manžela nikdo nemůže obdivovat.

„Jsou nádherné,“ zíral na ně uhranutě.

„Chceš si sáhnout?“ zeptala jsem se. Zajíkl se a okamžitě se rozhlédl, jako by snad čekal past a imáma, co na něj vyskočí z křoví, aby mu podřízl hrdlo za tu nestydatou opovážlivost. Popošla jsem až k němu, cítila vůni růží, mísící se s jeho osobitou vůní. Byl lehce zpocený, ale z nějakého důvodu mě to vzrušovalo. Vzala jsem do ruky pramen vlasů a nabídla mu jej. Posvátně kadeř pohladil, po chvíli pramínek vzal do ruky a prsty jej pročesával. Kouzlo okamžiku narušilo zahoukání sovy. Nevím, ve kterém z nás hrklo více. Pustil vlasy a tvářil se jako dítě, které bylo přistiženo s ukradeným fíkovým lokumem v ruce.

„Proč to nenecháte být, paní Salmo?“ zašeptal chraplavě a mně se z toho hlasu zježily chloupky i na nepřístojných místech.  

„Kdybych ti řekla pravdu, stejně bys mi nevěřil,“ pokrčila jsem rameny. „Prostě mi to řekni, to tajemství si odnesu do hrobu.“

Zarazil se a zatvářil zachmuřeně. „U Alláha, vtípky o hrobech bych nechal stranou! Paní Salmo, musíte být opatrná. Nejste první manželka pana Al-Shamima.“

„To já přece vím.“

„A víte co se stalo s těmi předchozími?“

Polkla jsem. O tom jsem nepřemýšlela. Otec mi řekl, že jeho manželky zemřely. Nezkoumala jsem, jestli věkem, nebo jestli jich měl někdy více najednou.

„Kolik jich měl?“

„Hodně, ale přesný počet nevím. Otec o tom nechce mluvit a já tu pracuji teprve pár let. Jisté je jen, že po nějaké době se vždy stane nějaká nehoda. A manželka zmizí.“

„Zmizí?“ vykřikla jsem.

„Pššššt,“ přiložil mi prst na rty a vzápětí strnul vědom si svého provinění. Bylo zakázáno dotýkat se cizí ženy, natož vdané. Jenže my už jsme dnes porušili tolik zákonů. Doufám, že se Alláh dnes večer dívá jinam.

„Ano, zmizí. Pan Al-Shamim vždy zařídí pohřeb a zakáže o tom mluvit.“

„To není možné, tenhle region není tak veliký, aby se to nerozkřiklo.“

Ušklíbl se a skoro vyčítavě mi řekl: „Nevím, kde jste doteď žila. Bída vás očividně minula. Ale Jemen balancuje na pokraji války každý den. Většina lidí nemá na jídlo, spousta z nich ani střechu nad hlavou. Kdo by se staral o ženské jednoho vysoce postaveného muže?“

Způsob, jakým řekl slovo ženské mi vyrazil dech. Jako bych snad někdy mohla zapomenout na nicotnost žen. Na naše nulová práva. Měly jsme jen právo mlčet. A povinnosti rodit. Nenáviděla jsem to nastavení společnosti, ale když to tak Alláh chtěl, copak bych se mohla vzpírat?

„A Zainab?“

„Nesmíte mě ale zradit, paní Salmo. Slibte mi, že to neřeknete.“

„Při Alláhovi, přísahám!“ zašeptala jsem. Z nějakého důvodu mě ale příval adrenalinu v kombinaci s přítomností mladého muže vzrušoval.

„Zainab byla jednou z manželek pana Al-Shamima. Vše co vím, je jen z doslechu, tak to berte prosím v potaz. Třeba to ani není pravda. Zainab bylo deset let, když si ji pán vzal.“

Chtěla jsem křičet cože. Ale byla to realita našeho světa. Vím, že v Jemenu vznikl i zákon, zakazující brát si mladé dívky, ale nikdy to nikdo nedotáhl až do konce, protože to prý bylo proti tradicím. Vždyť sám prorok Mohammed pojal za ženu Aishu, které bylo devět let. Byla jen o rok mladší, než Zainab. Byla jsem vděčná svému otci za to, že počkal alespoň do mých sedmnácti let, než mě provdal. Dost ho tenkrát zasáhla zpráva, když jeho dvanáctiletá neteř zemřela při porodu. Sestřenku jsem sotva znala, ale i tak to bylo hrozné. Oklepala jsem se hrůzou. Představa, že bych už teď měla pětileté dítě mě děsila mnohem více než duch Zainab.

„Koluje to mezi personálem už deset let. Prý po svatební noci se po Zainab slehla zem. Ráno přišly služebné a našly celou postel od krve. Pan Al-Shamim jim nakázal všechno spálit a pod pohrůžkou vyhazovu mlčet.“

Alláhu, jak mohl ulehnout s mladou dívkou? Co si Zainab musela prožít? V očích mě pálily slzy, hrdlo stahovala úzkost a hlavou mi jako film běžely myšlenky a odpudivé živé obrazy.

Chvíli bylo ticho. Rashid mě nechával to zpracovat. Chápala jsem, že pro služebné pohrůžka vyhazovem byla dostatečnou motivací mlčet. Přísahala bych, že Khalid byl jeden z nejlépe platících zaměstnavatelů a navíc si personálu téměř nevšímal. Nebylo to samozřejmostí, pánové domu dokázali někdy být ohavně krutí.

„To není možné, že by se ututlalo tolik úmrtí a zmizení,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Z jaké pocházíš rodiny?“ zeptal se mě Rashid nečekaně.

„Jak to myslíš?“

„No z jaké sociální vrstvy pochází tvoje rodina?“

Pochopila jsem, kam tím míří. Proč by si Khalid vybíral zrovna mě, když by svůj život mohl spojit s někým bohatším? I když jsme nepatřili k těm nejchudším, měl to otec těžké. Khalid za ženy zaplatil jistě veliké věno a postaral se rodině o mnohem lepší život. V Jemenu byla žena na stejné úrovni jako koza, nebo ovce. Všechno dávalo smysl. Khalid byl silně věřící a islám zakazoval mít milenku. Manželství považoval za svatý svazek. Přišlo mi absurdní, že můj manžel neměl milenku, ale neštítil by se zabít ne jednu, ale hned několik žen.

„Co když budu další?“ zalapala jsem po dechu. Rashid se na mě soucitně díval. „S tím vám asi nemůžu sloužit, paní Salmo. Mám spousty sourozenců a situace ve městě je špatná. Nemůžu si dovolit přijít o práci.“

Nemohla jsem to po něm žádat, i tak touhle schůzkou riskoval.

„Musím jít, paní Salmo. Prosím, nechte to být. Pán už je starý, jistě jste v bezpečí.“

Nevěřila jsem mu. Ani on tomu nevěřil. I tak se ale otočil a odešel do tmy. Stejně by mě zajímalo, jak se sem dostal, když byl pozemek obehnaný. Nebo proč kulhá. Některá tajemství nám zkrátka není souzeno znát. S povzdechem jsem odešla zpět.

Lehla jsem si do postele a usnula s Rashidovým obličejem před očima. Vzbudila mě rána, skoro se mi zastavilo srdce leknutím. Z koupelny vycházela jemná záře. Mohla jsem s jekotem utéct z pokoje, nebo se přikrýt peřinou a dělat, že tu nejsem. Další možností bylo sebrat poslední zbytky odvahu, zvednout se a jít se podívat. Zápach vycházející z koupelny jako by říkal, že ty první dva nápady byly možná moudřejší volba. Tvář Zainab v zrcadle mě už nepřekvapila.

انتقم لي

„Pomsti mě?“ přečetla jsem nahlas vzkaz na skle. Sinalá tvář Zainab až na lehce mrtvolný výraz tentokrát vypadala o dost normálněji, než minule. Možná za to mohla absence havěti, vylézající z různých otvorů.

ادفنني

„Pohřbi mě? No a kde leží tvoje tělo?“ Dívka v zrcadle začala otevírat ústa, očividně něco chtěla říct. Než to však stihla, obraz se rozplynul a zmizel i pach smrti a rozkladu.

Khalid se vrátil za dva dny. Očividně se něco nepovedlo, protože při sexu byl hrubý jako nikdy. Poprvé na mě také použil rákosku. Myslím, že ještě pár dní si pořádně nesednu. Možná jen vycítil nenávist, kterou jsem k němu začala cítit. Ani jsem se nesnažila to zakrývat.

Nechala jsem pocity k němu bujet. Ve dne v noci jsem přemýšlela, co budu dělat. Bylo by skvělé sehnat třeba durman, nebo oman pravý a otrávit ho. Jenže sama jsem se z areálu nedostala a sotva bych mohla požádat doprovod, který se mnou běžně chodíval na trh, aby počkal, až rostlinku najdu. Jak vlastně vypadala?

Přišla jsem si jako lev v kleci. Neměla jsem stání. Pořád jsem chodila po domě, i Khalid si všiml mé roztěkanosti a neklidu, vystartoval po mně, takže jsem se snažila chodit po těch částech zahrady, kam on sám zavítal zřídkakdy. Bylo až směšné, kolik investoval peněz do vzhledu zahrady, na kterou vůbec nechodil. Očividně sloužila pouze k ukázce jeho bohatství.

Celý den jsem měla neodbytný pocit. Neustále mě něco šimralo v hlavě, tlačilo na nervové závity. Z náhlého popudu jsem poprosila služebné, aby uvařily večeři a odešly domů dříve.

Seděli jsme s Khalidem u večeře mlčky. Málokdy považoval za nutné se mnou mluvit. Jedli jsme saltah – kombinace česneku, koriandru a kurkumy s mletým masem byla dokonalá.

Polykala jsem zrovna sousto, když mě zasáhla vlna nevolnosti. Ne fyzické, spíše to byla mentální tíha, která mi svírala hrdlo. Kus chleba se saltahem mi upadl zpět do talíře a pár kapek omáčky se rozprsklo po ubruse.

„Co je s tebou?“ zeptal se chladně Khalid. Chtěla jsem odpovědět, ale nešlo to. Slova mi uvízla v krku, jako by mi jej někdo brutálně tiskl. V ten okamžik jsem měla pocit, jako by umírala každá buňka v mém těle a místo nich uvnitř mě bobtnalo cosi temného a děsivého, rozlévalo se to celou mou bytostí na úrovni těla i mysli. Mé vědomí se začalo ztrácet a upadat do temnoty a přesto jsem nikdy nebyla více při smyslech.

Zavřela jsem oči a uviděla ji. Zainab. Její drobné, bezmocné tělíčko ležící na karmínem prosáklé loži. Potrhaná košilka, vlasy zbarvené zasychající krví. Otočila jsem se a uviděla Khalida, jak stojí ve dveřích a křičí. Neslyšela jsem však žádná slova. Přišel k posteli a začal se Zainab třást, na čele mu pulsovala žíla. Když ji otočil na záda, vykřikla jsem. Její mrtvolný zrak tupě zíral do stropu. Khalid se podíval na hodinky, chvíli pochodoval kolem postele, načež se sehnul, shodil na zem peřiny od krve a zabalil tělíčko dívky do prostěradla. Prošel kolem mě, jako bych tam nebyla, a vyšel ven. Následovala jsem ho. Namířil si to do nevyužívané části sídla, před kterým stála stará studna. Bez špetky lítosti tam její tělo vhodil.

Cosi mě vtáhlo zpět do reality, ta nenadálá změna prostředí byla tak náhlá, že jsem měla pocit, jako by mě někdo udeřil kladivem do hlavy. Zdálky jsem slyšela hlas svého manžela, jak na mě vztekle volá. To mu bylo podobné, místo obav jen agrese.

Než jsem se vzpamatovala, vyskočila jsem ze židle, která se převrhla a já celá vyděšená stála nad svým mužem. Těkal zrakem ze mě na porcovací nůž v mé ruce.

„Zbláznila ses, u Alláha? Okamžitě si sedni, než se rozhodnu tě potrestat!“

Ráda bych uposlechla, ale nebyla jsem pánem situace. Neměla jsem nad svým tělem žádnou kontrolu. Stala jsem se divákem jedné šílené scény. V ní se Khalidovi tvář zkřivila panikou ve chvíli, kdy jsem ho začala bodat nožem do krku. Cítila jsem odpor masa, šlo to ztuha. Ale síla uvnitř mě poháněla k dalšímu a dalšímu bodání. Krev z něj tryskala jako ropa z nového vrtu. Tmavá, hustá, vůni jídla během chvilky narušil železitý zápach. Spadl ze židle na podlahu, ozvalo se chroptění, pokoušel se odplazit pryč. Takhle zdálky mi přišel jako to nejubožejší stvoření na světě.

Najednou vše povolilo, nečekaný návrat kontroly nad mým tělem mě vyvedl z rovnováhy a padla jsem na čtyři. Nůž mi s břinkotem spadl na podlahu a kapky krve se rozletěly kolem. Rychle jsem vzhlédla, ale nebylo třeba se obávat. Tohle nemohl přežít. Kolem mého manžela se rozlévala rudá skvrna, sotva se dokázal nadechnout. Zbývalo mu pár chvil života. Když se ozvalo zabouchání na dveře, nebyla jsem daleka infarktu. Nemůžu otevřít. U Alláha, co tady kdo dělá večer? Došla jsem ke kukátku a uviděla Rashida. Otevřela jsem dveře jen na skulinku a zeptala se ho, co tu dělá.

„Paní Salmo, asi budu vypadat jako blázen, ale posledních pár dní se mi zdá stále ten stejný sen. Jde vám v něm o život a já tomu mohu zabránit. Neustále se mi zjevovala malá dívka v krvavých svatebních šatech, div jsem z toho nezešílel.“

„Zainab,“ vydechla jsem. „Ehm, mně nic není. Můžeš jít domů.“

Jenže když uviděl krev na mých rukou, rozrazil dveře.

„Allahu yastur,“ hlesnul. No, jak mu říct, že Alláh nás už chránit nemusí? Khalid naposledy vydechl a hale bylo najednou ohlušující ticho. A v něm jsem stála já se zahradníkem nad mrtvolou.

„Paní Salmo, promiňte, ale musím to nahlásit policii.“ Zněl smutně, možná mu to bylo líto.

„To nemůžeš udělat, pomoz mi prosím.“

„Paní Salmo, to nejde, moje čest…“

„Čest?“ skočila jsem mu do řeči. „Jaká čest, u Alláha? Zabil spousty žen. Pohřbil je, ale víš kde leží Zainab? Ve staré studni! Celé roky kolem ní chodíš!“

„Ale…“

„Žádné ale!“ nenechala jsem ho domluvit. „Podívej se na to rozumně. Skončil jsi tu ty i tvůj otec. Už tu nebudete pracovat. Máš spousty sourozenců, sám jsi to říkal. Já skončím ve vězení a ty budeš žebrat. Nebo mi pomůžeš, vezmeš si vše cenné co tu najdeš a oba si půjdeme po svých.“

„Ale kam byste chtěla jít?“

„To nevím. Teď mi ale pojď pomoc vytáhnout tělo Zainab a důstojně ji pohřbít.“

Nechal se přemluvit. Možná ho přesvědčila Zainab ve snech, to už se nikdy nedozvím. Vytáhli jsme kostru ze studny a řádně ji pohřbili pod keřem z růží. Ve chvíli, kdy jsem hrob maskovala kameny, v hlavě mi zaznělo Děkuji a mé tělo i mysl zaplavila taková úleva, až jsem se rozplakala.

Khalidovo tělo jsme odtáhli ke studni a když ho Rashid převrhnul, napadlo mě jen – Alláh se odvrátil.

Bylo po půlnoci, když jsme se loučili. Rashid měl přes rameno naditý vak, ale bylo mi jedno, co v něm je. Já jsem si vzala jen pár svých věcí a peníze z Khalidovi peněženky. Rashid mě vyvedl ven tajnou cestou, nikdy bych ji nenašla, jak umně byla zamaskovaná.

„Sbohem Rashide. A děkuji ti za vše. Tvoje rodina může být pyšná, že tě má.“

„Alláh s Vámi, paní Salmo.“

Odešla jsem bez ohlédnutí. Nevěděla jsem, co přinesou příští hodiny, či dny. Prosila jsem Alláha o pomoc. Aby mi dal znamení, co mám dělat. Ale Alláh mlčel. Jisté bylo jen to, že se mi povedlo rozbít okovy, jimiž ta zrůda spoutala tolik žen. Vydala jsem se do svitu měsíce.