Fantasy povídka o dívce jménem Mara, jejíž matka ji drží za tlustými zdmi sklepení hradu a zneužívá Mařinu magii. Mara ví, že se její matka chystá k hroznému činu – obětovat vlastní dceru, jen aby získala nezměrnou moc. Má vůbec Mara šanci osvobodit se?

Probudil mě šramot řetězu. Chvíli trvalo, než mi došlo, že zdrojem chrastění jsem já. Ušklíbla jsem se sama pro sebe. Tolik let spoutaná a stejně jsem se každé ráno budila s pocitem svobody a následným překvapením v podobě kruté pravdy. Ticho v kobce bylo takřka ohlušující, svírala mě z něj úzkost. Jak moc bych si přála opět vidět slunce, slyšela zpívat ptáky, brodila se trávou osázenou kapičkami rosy, či cítila vítr ve vlasech a vůni lesa. Tady jsem cítila jen odpornou zatuchlinu a vlastní moč.

Malým okénkem s mříží vysoko nad hlavou pronikaly první ranní paprsky, zvedla jsem se z odporně páchnoucí matrace a šla jsem co nejblíže pod okno, co jen mi řetěz dovolil. U zdi stála vysoká stolička, z které bych mohla vyhlédnout ven. Jenže to by moje matka nesměla být zrůda, vyžívající se v mém utrpení a neustálém ponižování. Řetěz mě pustil sotva metr od stoličky a já si tak mohla jen představovat pohled z okna.

Nechtěla jsem začít další den mého života sebelítostí, obzvláště když už mi jich zbývalo jen pár, a tak jsem se pustila do své obvyklé ranní rutiny – vyškrábala jsem další čárku do zdi pomocí starého hřebíku. Spočítala jsem všechny čárky a došla k číslu ne nedalekému třem tisícům. Tolik dní bez slunce, uvězněná v nejhlubší a nejtemnější části hradu, s těžkým kovovým řetězem kolem krku. Podle dní vím, že mi brzy bude osmnáct a nevím, zda se bát toho co přijde, nebo se těšit na vysvobození.

Přemítala jsem, jak by asi vypadal můj život, nebýt proroctví a mého daru. I když osobně jsem jej radši nazývala prokletím. Sedla jsem si zpět na kavalec, zavřela oči a zadržela dech. Zpomalila jsem srdce a když jsem jej po chvíli nechala pádit obvyklým tempem, otevřela jsem oči a vyzvala stíny na zdi:

„Vy, jenž mě střežíte,

vy, kdož mě vidíte,

lesklá pera, temná čerň,

přidejte se ke mně,

než slunce vzejde v plný den.“

A oni se přidali. Moji milovaní havrani. Bylo jich osm, za každý rok strávený v cele jeden. Ačkoliv by neměli být starší než pár let, z korálkových oček jim čišelo cosi prastarého, divokého a nezdolného. Někde ve nejzazším koutě duše jsem tušila, že to nejsou obyčejní havrani. Bylo mi to ale úplně jedno. Hlavní bylo, že mi pomáhali přežít den za dnem a snad mi i doplňovali energii při každodenním vyčerpání po použití Daru. Nevědět, jaká bolest mě za chvíli čeká, snad bych si i zasmála patetičnosti mé milované matinky. Nazvat Darem proces, při němž doslova vysajete magii ze své prvorozené dcery připoutané ke zdi, to už chce velký prostor pro fantazii.

Havrani tiše seděli na kavalci, na zemi a jednoho jsem měla na rameni. Všichni vyplňovali prostor svojí existencí, pohlcovali můj strach a obavy. Když jsem uslyšela kroky na schodech, zvedl se mi prázdný žaludek. Z toho důvodu jsem také dostávala jídlo až po Daru, aby se zamezilo plýtvání. Můžete hádat, kdo pronesl tato slova. Otevřely se dveře, havrani zmizeli a kromě nicotného chvění stínů na zdech nic nenasvědčovalo jejich předešlé návštěvě. Po jejich rozplynutí zmizela i část síly a tak na mě přeci jen dolehla úzkost. Ačkoliv se proces Daru opakoval každý den, i tak jsem vždy byla strachy bez sebe. Obava nejen.z bolesti, ale i z překročení vlastních hranic. Ačkoliv matka tvrdila, že ví, kdy přestat, lačnila po mé magii stále více a bylo jen otázkou času, kdy překročí mez.

Dveřmi pronikl do mé kobky pruh světla vycházející z louče, stíny se divoce zatřepotaly. Matka stojící ve dveřích byla majestátní a hrdá jako každý den. Ačkoliv bylo brzy a služebnictvo snad teprve chystalo snídani, ona vypadala, že by mohla odtančit na královský bál. Její vysokou a útlou postavu obepínaly smaragdové šaty, totožné s barvou očí a stejně tak jiskřivé díky nášivce z drobných drahokamů. Hluboký výstřih zvýrazňoval její prsa, která tak ráda dávala na odiv a která byla zvýrazněna korzetem, staženým tak těsně, že jsem nechápala, jak může dýchat. Ale když někdo nemá srdce, možná ani nemusí dýchat?

„Dobré ráno drahá Maro.“ Jak říkám, patetická. Neodpovím. Jako každý den ji hodlám ignorovat. První měsíce jsem zkusila vše, ale nikdy se nedala obměkčit. Nepomohly sliby, pláč, řev, jednou jsem ji dokonce kousla do ruky. Z následného výprasku jsem se probrala až po dvou dnech.

Vyzývavě jsem jí hleděla do očí a čekala. Ačkoliv ve mně byla malá dušička, nehodlala jsem jí dopřát tu radost a odhalit svůj strach. Zavřela za sebou dveře, přikročila na tři kroky přede mě, zvedla řetěz a škubla. Spadla jsem, ostatně jako už tolikrát, na kolena a zavřela oči.

Přistoupila ke mně, hrubě mě chytila za vlasy a donutila mě zvednout hlavu. Milovala, když se mohla dívat na slzy, které mi pokaždé kanuly. Zatímco jednou rukou držela řetěz, druhou přiložila zezadu k šíji a začala si mumlat kouzelnou formuli. Ve chvíli, kdy skončila s první částí, ucítila jsem bodnutí, jako by mi někdo zarazil kopí do krku. Vzápětí se přidalo i nesnesitelné pálení, v hlavě mi začalo hučet, slzy mi samovolně smáčely špinavou košilku a ačkoliv mě matka již nedržela za vlasy, dívala jsem se jí do očí. Chtěla jsem jí předat všechnu tu nenávist, chtěla jsem, aby viděla to příkoří, které mi již tolik let způsobovala.

Jenže tahle žena milovala jen jednu věc a to byla moc. Už od mých deseti let, kdy poprvé ochutnala opojnou sílu mé magie mě držela pod hradem a každé ráno se chodila takříkajíc dobít. Tento fakt v kombinaci s její urozenou krví z ní dělal nejvlivnější ženu v království. I král si ji předcházel, velice rychle zjistil, jak zachází s nepřáteli.

Oslepující bolest začala polevovat ve chvíli, kdy již nezbyla jediná slza, kterou bych uronila a kolena mě bolela tak, že jsem měla touhu už jen svalit se na zem a zemřít. Z matky vycházela jemná záře a její záplava hedvábných, zrzavých vlasů se v kaskádách pohupovala, když těžce oddychovala. Pustila řetěz, věděla, že jsem blízko zhroucení a o nic se nepokusím, zkroutila ústa do falešného úsměvu.

„Tak zase zítra, drahoušku.“ Při odchodu si pobrukovala proroctví, které mě za pár dní mělo stát život.

„Až o Sabatu měsíc krví se zalije,

až slunce skryje svou tvář,

v ten čas se zjeví havran bílý,

jenž znamením je síly,

co svět nespatřil za celý čas.

To spoutej její ruce útlé,

křikem jejím prostoupit se dej,

to tehdy její srdce pozři,

bys magii nejmocnější měla.“

Ještě než jsem upadla do bezvědomí, hlavou mi blikla myšlenka na mé havrany a odhodlání, že ještě nechci zemřít.

Následující dny se vlekly stejným tempem, podle hluku jsem ale poznala, že se blíží oslavy zatmění měsíce. Ráda bych řekla, že to byla příprava na mé narozeniny, jenže jen málokdo věděl, že jsem ještě naživu. Ačkoliv sem kromě matky a bachařů nikdo nechodil, bylo mi jasné, že si vymyslela krásnou pohádku o mém konci. Bachaři měli všichni pro jistotu vyřízlé jazyky, takže s těmi jsem si moc nepopovídala, netušila jsem tedy, jak se změnil svět tam venku za těch osm let.

Matka se chovala stále odpudivě, ale byla na ní patrná nervozita, dokonce jsem měla možnost občas zahlédnout i nedbalé pramínky vlasů trčící z lesklých, uhlazených vln, lehce se klepající ruce, či špatně rozetřenou tvářenku. Cítila jsem jisté zadostiučinění, ačkoliv to nijak nezmenšovalo můj strach.

Ležela jsem na kavalci poté, co jsem snědla od jednoho z němých bachařů donesenou večeři – rýže, troška trhaných kachních prsou a okoralé zeleniny. Zbytky od večeře mé rodiny, ale byla jsem ráda i za to. Podle čárek jsem si už ráno spočítala, že zítra je poslední den v mém životě. Vyvolala jsem havrany a střídavě je hladila po lesklých, uhlově černých křídlech. Koukali na mě, jako by mi chtěli vyjádřit soustrast. Byla jsem zabraná do myšlenek a když se ozval tichý hlas z okénka, srdce se mi málem rozskočilo ve dví strachy.

„Pssst, slyšíš rusalko?“

Tak teď už mi srdce očividně hodlalo vyskočit z těla. To nemohla být pravda.

„G-G-Galadrim-me?“ zachraptěla jsem s úžasem.

„Nemám moc času rusalko, stačí když budeš vědět, že zítra stačí nechat vést se srdcem a nebát se.“

Mihl se stín přes okno a zmizel. Jak se dostal přes útesy k oknu?? A jak se Galadrim dozvěděl, že jsem naživu? Tolik otázek a žádné odpovědi. Hlavu mi okamžitě zaplavily vzpomínky na dětství, kdy mi Galadrim dělal společnost. Byl synem sokolníka a mé matce nikdy nebylo po chuti, že jsem si hrála s ním místo s dvorními dámami. Nechápala jsem ani jeho sdělení, proč mi neřekl více? Slzy mi opět smáčely tváře při vzpomínce, jak se dotýkal mých nazrzlých vlasů a říkal mi rusalko.

Vypětím jsem nejspíše usnula, protože když se druhý den rozrazily dveře a vběhli dva bachaři, ani jsem se nestačila nadechnout a už mě jeden z nich hrubě přitáhl za řetěz, že jsem spadla z postele a druhý chytnul za ruce tak, až jsem bolestí vyjekla. Vytáhli mě na nohy, odemkli obojek na krku a mně se tak ulevilo! Ale jen do chvíle, než mi zavázali oči šátkem a najednou mi některý z nich přikryl nos látkou napuštěnou nějakým vonným olejem a….

Probudila jsem se s šílenou bolestí hlavy. Řetěz nešramotil, krk jsem měla volný a tak jsem pocítila chvilku radosti, když jsem ho otočila. Trvalo to ale jen pár vteřin, než jsem si uvědomila, že ležím na studené desce. Přivázaná za ruce a nohy. A nahá. Kromě lezavé zimy jsem pocítila i příšerný stud. Kolem stály kněžky oděné v černých hábitech ozdobených temnými symboly. Přes tolik vjemů jsem ani nevnímala les, plný starých stromů a polorozpadlých záhadných soch různých bohů. Kolem oltáře plály hořící pochodně, každá kněžka měla jednu v ruce a cosi mumlaly. Bylo to o to znepokojivější, že se všechny klátily do rytmu plápolajících loučí.

Mohla jsem jen otáčet hlavou a tak jsem netušila, co se děje u mých nohou. Proto když zesílily modlitby kněžek a jejich pohyby byly takřka hypnotické, vyděsilo mě náhlé zakrákání. Moji havránci milovaní! Ještě dříve než jsem je uviděla, ucítila jsem příval energie a především uklidňujícího pocitu, jako by mi chtěli sdělit, že všechno bude v pořádku.

Najednou vše ztichlo a ozval se hlas mojí matky, odříkávající jakási prastará zaklínadla. Neměla jsem touhu se bránit, chtěla jsem jen, ať už vše skončí a mám klid. Zavřela jsem oči, připravena přijmout osud. Zašustění a hromadné šokované výdechy mě přinutily otevřít oči. Nebýt loučí, nic bych neviděla, měsíc byl již skoro celý rudý. Světlo se začalo lámat, vzduch pulzoval energií, rituál se očividně blížil ke svému vrcholu. Jako by vše živé zadrželo dech s očekáváním příchodu něčeho významného.

Když jsem otočila hlavu, na větvích stromu se objevil zářivě bílý stín. Jeho kontury se začaly pomalu vyjasňovat, až se zcela ustálily. Bílý havran! Jeho peří zářilo jako sníh na slunci, jemně roztáhl křídla a pak se najednou zarazil a podíval na mě. Zadržela jsem dech, jeho oči byly jako dvě hvězdy, zrcadlící celý vesmír. Až teď jsem si uvědomila, že mí havrani zmizeli. Nepostrádala jsem je, bílý havran vyzařoval takovou sílu, že nahradil všech mých osm opeřenců.

Prvotní šok byl nejspíš překonán, protože zazněly rozkazy mé matky a kněžky opět začaly něco mumlat. Nadzvedla jsem hlavu, co mi spoutané ruce dovolily, abych uzřela matku kráčející ke mně. Neměla jsem strach, nejen díky havranovi, ale především díky smířenosti s vlastním osudem. Dokonce jsem pocítila úlevu nad tím, že již za chvíli vše skončí. Nepřirozené zakrákání škublo snad s každým v okruhu pár mil, bílý havran roztáhl křídla a odletěl směrem k měsíci. Okamžitě mě pohltil chlad, nejen ze studené žulové desky, ale v srdci jsem měla jako by ho někdo ponořil do ledové řeky.

Therae il’havraen,

Amin faen amin amin fea’thir.

Il’siluvanael amin lye,

Amin amin’laerth saesiluvanael il luin.“

Nerozuměla jsem matce ani slovo, ale zablýsknutí dlouhého nože v její ruce nepotřebovalo výklad. Blížila se s ním ke mně, kněžky nyní zpívaly jakési obřadní písně, vzduch vibroval magií, srdce mi bušilo jako o závod.

„Nějaká poslední slova, Maro?“ neodpustila si úšklebek matka. Škoda, čekala jsem alespoň nějakou lítost. Zavrtěla jsem hlavou, nedopustím aby mě viděla škemrat o milost, z toho už jsem dávno vyrostla. Zavřela jsem oči, nadechla se naposledy opojné vůně lesa, zaznělo zasvištění nože a příšerný jekot. Čekala jsem bolest, ta ale nepřicházela a tak když jsem po pár vteřinách otevřela oči, viděla jsem jen pobíhající kněžky, zmatené jak lesní včely, které prchaly do všech koutů lesa.

Nevím odkud se vzal, ale najednou u mě stál Galadrim s bílým havranem na rameni a malým nožem přeřízl provazy. Galantně přehlédl moji nahotu, okamžitě mi dal svůj plášť a když jsem se posadila, ztuhla jsem nad tím výjevem. Matka měla obřadní nůž zaražený v srdci a přesto stále žila. Klečela, bledá jako křída, tvář měla zhyzděnou bolestí a strachem, ztěžka dýchala. Kolem ní stálo nehnutě osm havranů, tiše a zlověstně. Všichni jako jeden ke mně obrátili očka jako jeden, bylo to tak znepokojivé a fascinující. Pomalu začali jeden po druhém skákat k matce a čím více se blížili, tím více se jí oči plnily děsem a … slzami? Moje matka přeci nikdy nebrečela!

Necítila jsem soucit, ale zadostiučinění. Neměla jsem v plánu jí odpouštět. Ani když přišel první havran, objevilo se temné světlo a podivné stíny se natáhly k její levé ruce a jen se jí dotkly, začala nelidsky ječet. Kůže se jí škvařila, okamžitě jí naskákaly puchýře a z pokožky se začalo kouřit. Postupně takto přišel každý havran, jen pokaždé se vpil do jiné části těla. S posledním havranem už matka jen ochraptěle prosila o milost.

Ani jsem si nevšimla, kdy mě Galadrim chytil okolo ramen. S posledním výdechem té ženy jako by svět začal znovu dýchat, rudý měsíc byl na ústupu, vítr odvál zápach spáleného masa a bílý havran zakrákal a přeletěl na mé rameno. Zasáhla mě obrovská síla magie, která mě srazila k zemi.

S údivem jsem se podívala na Galadrima. Ten jen pokrčil rameny a pomohl mi zvednout se na rozechvělé nohy. Cítila jsem neskutečnou sílu, jež se mi přelévala žilami.

„Ale jak, já to nechápu!“ dívala jsem se na něj.

„Nikdy jsem tě nepřestal hledat. Díky tomu, že si tvoje matka nadělala nepřátele v těch nejvyšších kruzích, měl jsem hodně spojenců. Bohužel se mi tě povedlo najít  teprve nedávno a musel jsem dávat pozor, abych na sebe neupozornil. Tvoje matka si myslela, že nikdo nezná její prohnilé tajemství, jak získávala moc. Jenže moje babička je knihovnice a navíc ta největší čmuchalka v království, takže na mnohé přišla.“

„Ale proč zabila sebe, místo mě?“ nechápala jsem stále.

„Ona to ale neměla v plánu. Jen nikdy neslyšela zbytek věštby,“ ušklíbl se Galadrim a hned začal odříkávat:

„Pozor si dej, by tě touha nedusila,

bys po moci tak nebažila.

Osobní prospěch budeš-li chtít,

svým životem bys mohla zaplati.

Bílý havran může zvolit,

zda tobě chtěl by sloužit,

či radši duši čisté věnuje svou moc,

ty však kvůli tomu nepřečkáš noc.“

Očividně jsem se tvářila stále nechápavě, protože začal vysvětlovat: „Bílý havran poznal, že by tvoje matka chtěla moc zneužít jen pro svůj prospěch a vybral si. Vybral si tebe. Kletba se obrátila proti ní a ona nedokázala zabránit ruce, jež vedla nůž.“

„Ale co moji havránci?“ hlesla jsem nešťastně.

„Pokud jsem to správně pochopil od babičky, tak se rozhodli, že svojí obětí rozdělí její duši na osm částí a každá z nich bude v podsvětí prožívat muka stále dokola a dokola.“ Když viděl můj vyděšený výraz, dodal: „Nejsou z tohoto světa, vrátili se domů.“

Ulevilo se mi a došel mi fakt, že je po všem. Podlomila se mi kolena a nebýt Galadrima, znovu bych na ně upadla, už tak byla odřená. Podívala jsem se do jeho medových očí a věděla, že teď už vše bude v pořádku. Bílý havran mezitím poletoval nad námi a byl příslibem lepší budoucnosti pro další utiskované dívky i chlapce. Odhodlaně jsem se zaklesla do Galadrima a řekla:

„Jdeme, máme hodně práce.“