Ricardo je úspěšným prodejcem parfémů. Jen přijde s novinkou na trh, zákazníci se div neperou o nové kousky. Jenže za úspěšným podnikem se skrývá tajemství. Občas se zpoza zavřených dveří ozvou tlumené steny. Čí jsou?

„Pět tisíc pesetas!“ snažil se muž překřičet ostatní.

Ricardo si užíval překřikování. Parfémy s názvem Belleza Espaňola byly pryč během pár hodin. O poslední lahvičku se hlouček lidí dohadoval právě teď.

„Nabízím deset tisíc pesetas!“ zaječela malá žena a drala se za Ricardem. Přišla k němu, vrazila mu do ruky balík zmuchlaných peněz, chmátla po lahvičce.

„To je vše vážení, další parfémy zase za týden.“

Když odešel poslední člověk, zavřel svůj malý krámek a zamknul. Rozhlédl se. Mohl by expandovat. Pronajmout si větší prostory. Najmout zaměstnance. Ale miloval to tu. Jednou za týden přišel s novým parfémem a všichni mu mohli ruce utrhat. Často přišla i konkurence, snažili se zjistit původ ingrediencí, který Ricardovy parfémy odlišovaly od těch jejich.

Zavřel dveře, otočil ceduli s názvem Magia de la Ricardo nápisem zavřeno ven, zatáhl žaluzie. Z krku sundal klíč, prošel až na konec prodejny, skrze zázemí, odtáhl skříň a otevřel těžké, železné dveře. Rozsvítil a do nosu ho praštila směsice pachů. Převládala moč, plíseň, zatuchlina a snad i trocha železité pachuti krve kdesi na patře ho zalechtala. Zavřel za sebou a zatímco sházel schody, ozývaly se tlumené zvuky v podivné kakofonii.

„Dobrý večer, krásky,“ pozdravil uctivě. Stál na posledním schodu a rozhlížel se, každý den se kochal abstraktností a dechberoucí scenérií. V oddělených skleněných kójích byly nádherné ženy. Ty, které tu byly déle, polehávaly na matracích, už se ani neobtěžovaly vstát. Těch pár nově příchozích bušilo do tlustých skel a křičely, ale k Ricardovým uším doléhala jen  změť zvuků. Jako otravní komáři, pomyslel si s úšklebkem.

Všechny ženy byly nahé, bylo to praktičtější. Prošel kolem kójí bez toho, aniž by si nějakou ženu prohlédl. Musel je nejdříve nakrmit. Prošel do malé kuchyňky, spoře osvětlené, v rozích se odlupovala omítka vlivem vlhkosti. Tady připravil dvanáct porcí jídla, které chystal doma. Fazole, maso a placky z kukuřičné mouky byly dostatečně výživné.

Roznesl tácy, podal je ženám skrze okénka a nevšímal si jejich proseb, ani výhružek. Všechny jedly, odpor u nich zlomil vždy během pár dní kdy pochopily, že se odsud jen tak nedostanou. Neříkal nikdy, lépe pak spolupracovaly.

Došel do pracovny, zavřel za sebou a začal připravovat nástroje na proces. V noci ho napadlo nové složení parfému, dokonce už měl v hlavě i název. Flor de la Noche. Noční květina. Když se podíval na noviny položené na stole, kterým vévodila fotografie krásné ženy, usmál se. Isabella Castillo během tragédie přišla o manžela i své dvě děti, hlásal titulek.. Vše bylo na svém místě, otevřel si proto Coronu, pivo které bylo na trhu teprve pár let, přesto se stalo nesmírně populárním. Napil se, přejel palcem fotografii a vydal se pro Isabellu. Ta byla zhruba uprostřed místnosti v kóji, seděla na matraci. Jídla se ani nedotkla, toho si předtím nevšiml. Však ona zkrotne, pomyslel si.

Zavřel okénko na stravu, aby byla místnůstka hermeticky uzavřená a zapnul přívod etheru. Žena byla tak pohroužena do svého neštěstí, že si ani nevšimla a jen se sesula na matraci.

Chvíli počkal, až se odsaje přebytečný plyn, otevřel dveře, vzal ji do náruče a šel s ní do pracovny. Měla hebkou snědší pleť, mandlové oči byly zavřené, ale pamatoval si tu oříškovou barvu. Černé vlasy se kroutily v kaskádovitých vlnách, ňadra měla pevná a nalitá, proto se při chůzi pohupovala jen minimálně. Zrak mu sklouznul na klín, lehce zarostlý černými chlupy a začaly ho tlačit kalhoty. Nikdy ale nespal s materiálem, proto jen zavrtěl hlavou a uložil ji v pracovně do křesla.

Zavřel dveře, měl dost času, než se žena probudí. Mohl by extrahovat během spánku, ale i to mělo vliv na kvalitu. Připoutal ji širokými koženými popruhy, aby se nemohla hnout. Nerad plýtval byť jedinou kapkou krve a než zdokonalil stroj na extrakci, spousta žen krvácela více, než musela.

Začala se probouzet. To už měl Ricardo vše připravené, plameny se jemně mihotaly, jako by se už těšily na destilaci.

„Kde to…?“ zaskřehotala Isabella.

„Pšššt,“ přiložil jí Ricardo prst na rty. Věděl, že bude vyvádět, ale nemohl si pomoc. Roubíky degradovaly celý proces na něco barbarského. Kdepak, rád si se ženami povídal. Většinou tedy mluvil on, ony ječely, žadonily, nebo ho proklínaly.

„Kdo vám dal právo mne věznit?“ zeptala se kupodivu věcně žena. Ricardo se chtě nechtě musel ošít, když ho propichovala těma chytrýma, čokoládovýma očima, v nichž se zračila nekonečná bolest a utrpení.

„Já. Stejně už ti všichni umřeli, nemáš o co přijít.“

Zalapala po dechu. Bylo sotva uvěřitelné, že by někdo mohl být takový odporný netvor. Prstem jí jemně píchnul do ňadra, sykla bolestí, když se jeho prst zavrtal do tkáně.

Píchnul jí jehlu do žíly tak necitlivě, až vyjekla. Ale popruhy nepovolily ani o centimetr.

„Jaké to je?“ pokračoval Ricardo a díval se jí na prsa. „Musí to být zničující, když máš mléko a žádná dětská ústa, která by jej sála.“

Isabella byla zlomená, myslela si, že už jí nic nemůže ublížit. Ale to, s jakým dychtivým výrazem sledoval její reakci na zmínku o mrtvých dětech ji drásalo. Začala plakat. Jako by na to čekal, spustil přístroj vedle ní. Během chvilky hadičkami začala proudit její krev.

„Víš, krásko, dlouho jsem se snažil přijít na to, co je tou nejlepší složkou pro parfém. Nedařilo se mi. Dokud jsem nenašel knihu stínů. Libro de Sombras. Učiněný poklad.“ Vykládal jí všechno dopodrobna. Proč by ne, ona se odsud nikdy nedostane. Přes slzy viděla, jak složitý mechanismus zahříval krev a do nádobky spadla kapka zářivé tekutiny.

„La esencia de la vida,“ zašeptal jí do ucha, když viděl, na co se dívá. „Emoce se dají destilovat. Každá má jiný podtón a parfém je tak pokaždé jiný. Záporné pocity jsou ale nejvýraznější složkou. Strach, vztek, bezmoc, nenávist. Tohle všechno dělá z každého jednoho parfému poklad.“ Dívala se na něj plna nenávisti, ačkoliv se jí motala hlava odlivem krve.

„Nejlepší esence je ale bolest. Ty jsi přišla před pár dny o celou rodinu a jsi jí plná. Flor de la Noche bude díky tobě hit. Věřím, že brzy mé jméno budou skloňovat i za oceánem.“

„Jsi zrůda,“ zašeptala.

„Je to otázka poptávky a nabídky, drahá Isabello,“ pohladil jí po pobledlé tváři. „Lidem už nestačí obyčejné věci. Chtějí víc. A já jim to nabízím.“

„Někdo si všimne, že se ztrácejí ženy!“

„Možná. Ale jezdím desítky mil, pro tebe jsem jel asi dvě hodiny. A ženy mi tu vydrží dlouho. Uvidíš sama. Vezmu si jen tolik krve, aby tě to nezabilo. Časem bolest vyprchá a přijde otupělost. Ale stále se mi budeš hodit. Dokážu vyvolat strach, nenávist, i fyzická bolest má něco do sebe.“

Když vyjmenovával, co vše se ženami dělá, Isabella byla ráda, že nic nejedla. Jistě by se pozvracela. Jeho odpudivý hlas zněl z čím dál větší dálky…

Pár dní byl krámek  Magia de la Ricardo zavřen. Lidé trpělivě každé ráno přicházeli. Dočkali se sedmý den. Nápis Flor de la Noche vedený přes celou výlohu ještě nestihl zaschnout a zákazníci už se hrnuli dovnitř.

„Vážení, pojďte blíže, představuji vám novinku! Díky parfému Flor de la Noche vám bude opačné pohlaví padat k nohám, každý vás bude chtít pro sebe a….,“ nestihl doříct.

„Deset tisíc pesetas!“

„Mám jen deset lahviček!“ překřičel je.

„Dvacet tisíc pesetas!“

Usmál se.