Povídka na téma „Mír a válka v našich životech“. Vybrala jsem si českého hrdinu Václava Morávka, který zemřel, aby my jsme mohli žít. V mé povídce je to ale trochu jinak…

20.3.1942

„Věřím v Boha a ve své pistole,“ mumlal si tiše Václav. Trpělivě čekal na spojení s Thümmelem. Paul byl spolehlivý špion, již několikrát varoval Václava a jeho dva parťáky před akcemi gestapa. To celé trojce notně šlapalo na paty. Bylo čím dál těžší zůstat příčetný a udržet si roli šprýmaře. Obzvláště od uvěznění jeho milované maminky, která byla už od ledna držena na Pankráci. Nenáviděl celý ten režim. Jeho matce bylo 65 let, co za nelidské zvíře by ji drželo ve věznici jako nějakého zločince? Václav zamrkal, aby zahnal slzy. Pohladil Ryna, který trpělivě čekal u jeho nohy. Milovaný dobrman jako by z něj vždy dokázal sejmout všechnu tíhu světa. Olíznul mu ruku a strčil do něj vlhkým čumákem.

Po úspěšném kontaktu by se rád procházel Prahou. Miloval tohle město. Vyrůstal tu a poslední roky zde také působil jako člen odbojové skupiny Tři králové, přičemž s Balabánem a Kubišem prováděli sabotáže a snažili se o zpravodajskou činnost. Ale nechtěl si stěžovat. Bral život jaký je, zkrátka se přizpůsobil. Pokusil se potlačit vzpomínky na bezstarostné dny, které trávil na koňském hřbetě. Kdyby nepřišla válka, mohl by se naplno věnovat tomu, co tak miloval – parkuru. Jenže člověk míní, gestapo mění. A tak se celý den schovával v okolí Nuslí a čekal.

„Psst,“ ozvalo se večer z křoví. Václav prudce tasil pistoli. „To jsem já, ty pistolníku,“ ozval se nervózní hlas.

„Bartoši?“ úlevně vydechl Václav. Nejspíše začínal být paranoidní, vždyť měli schůzku. Jenže opatrnosti nebylo nikdo nazbyt. „Máš ty fotografie?“

„Ano,“ zašeptal muž a vystoupil z křoví. Ostražitě se rozhlédl a když podával Václavovi obálku, Ryn temně zavrčel a Bartoš ztuhnul.

„Pohov,“ řekl Václav a pes ustoupil. Bartoš se na něj díval s obdivem a zároveň s respektem. Ten pes byl legenda. Historky o tom, jak umí čumákem nadzvedávat krásným ženám sukně a desítky dalších kousků, kolovaly celou Prahou. „Díky,“ převzal si obálku a rychle ji strčil pod kabát. Kdyby je někdo chytil, jak mají fotografie členů výsadku Silver A kvůli zhotovení falešných dokladů… Václav si radši nechtěl představovat, co vše je v sázce. Život byl to nejmenší. Věděl, jaké sadistické sklony mají členové gestapa a že kdo padne do jejich spárů, živý se odsud nedostane.

Muži se rozešli bez jediného dalšího slova. Tohle nebyl čas na kamarádství a přátelské povídání. Každý člen odboje měl svoji pevně stanovenou úlohu a protože dost často někdo padl do zajetí, bylo lepší nic nevědět. Protože kdo nic neví, ani při tom nejhorším mučení nic nepoví.

Morávek strávil celou noc v úkrytu. Hladil Ryna a stále dokola četl dopis od maminky. „Pán Bůh Tě zachovej při stálém zdraví… Do této mocné ochrany Tě poroučím, že se Tobě nic zlého nestane…,“ stálo v něm kromě jiného. Svoji matku Václav miloval nade vše. To ona mu vštípila zásady, hodnoty a především víru v Boha. Ne nadarmo sebou neustále nosil kromě dvou pistolí i Bibli.

Hlavou se mu honily různé vzpomínky. Uchechtl se, když si představil, jak se asi musí pokaždé tvářit na velitelství gestapa, když jim tam pravidelně doručuje ilegální časopis V boj! s dopisem, ve kterém vždy stálo: „Abyste se nemuseli namáhat sháněním tohoto časopisu, chcete-li se dozvědět pravdu, posílá vám redakce jedno číslo gratis. Rozhodli jsme se zasílat vám po jednom výtisku každého čísla i nadále. S pozdravem Smrt okupantům B + M + M.“ Dokonce jedno číslo vždy dodali v němčině, aby nacisti dobře rozuměli. Ostatně němčinu měl Václav skvělou a k jeho častým žertům patřilo převléknout se za nacistu. Na hlavu si posadil klobouk tyroláček, vzal si dlouhý, kožený plášť se zlatým stranickým odznakem členů NSDAP. Nasadil arogantní výraz a bylo mu zadostiučiněním, jak mu nacisté odpovídali na pozdrav. 

Ryn mu složil hlavu do klína. Václav se uvelebil na tvrdé matraci v chladné místnosti, opřený o zeď. Už nespal vleže, musel být připraven. Zbraně položil vedle sebe i s Biblí. Zabalil se do tenké přikrývky a usnul neklidným spánkem.

21.3.1942

Václav se trhnutím vzbudil, rukou okamžitě nahmatal pistoli. Srdce mu úlekem bušilo, ale ruce se netřásly. Ulevilo se mu, to jen Ryn šmejdil po místnosti. „Hledáš něco k jídlu, viď? Neboj, něco ti najdeme.“ Zvedl se, zastrčil pistole, Bibli si přiložil k hrudi do vnitřní strany kabátu. Dneska ho čeká poblíž pražské Ořechovky schůzka s agentem A-54.

Otevřel dvířka staré a omšelé linky a jen tak tak že nevypadly z pantů a nezůstaly mu v ruce. Našel konzervu fazolí, kousek chleba, špeku a dvě uvařená vejce. Usmál se. Ani válka nemohla zlomit lidského ducha. S odbojem spolupracovala spousta lidí a ačkoliv o jeho úkrytu vědělo jen pár z nich, někdo si očividně dal záležet na tom, aby nebyl hladový.

„Podívej se, jakou královskou snídani máme,“ škádlil dobrmana a ten, ač obvykle poslechl na slovo, sotva ucítil vůni špeku, začal vyskakovat a trojčil jako neposedné jehně. Václav se s ním poctivě rozdělil, jen fazole, ty snědl sám. Ale Ryn se netvářil, že by ho to nějak trápilo.

Celý den strávil posedáváním v úkrytu, večer jej čekal příliš důležitý úkol, než aby cokoliv riskoval. Pozdě odpoledne se vydal směrem ke střešovické vozovně. Václav Řehák tam na něj měl již čekat. Fešák, jak jej všichni přezdívali, byl Václavův osvědčený pobočník a spojka. V domě jeho sestry a manžela Josefa Líkaře odbojáři ukrývali zbraně a vyráběli výbušniny.

Byl by to krásný jarní den, kdyby se Václavovi nesvíralo srdce podivnou úzkostí. I Ryn šel vedle něj poněkud sklesle. Ale možná byli jen vyčerpaní z ukrývání se, špatné životosprávy, či nedostatku spánku. Unaveni z války a všeho toho zla kolem.

Vzduch byl svěží, chladný, ale přesto byl již cítit vliv slunce, které stihlo prohřát zem. Václav se tak nadechnul zemité vůně mokré hlíny a když šel kolem rozkvétajících stromů, vnímal lehké pohupování větví s pučícími květy a zelenajícími se lístky. Chyběl mu smích, který by podtrhnul barvité tóny probouzející se přírody. Nikdo se nesmál. Lidé chodili s hlavou skloněnou. Nezdravili se, spěchali, aby se co nejdříve schovali doma.

Kráčel těžce zkoušenou Prahou, vnímal napětí, vůni trávy narušovala pachuť strachu a tísně. Obyvatelé trpěli represáliemi, častými raziemi a život každého Pražana byl ovlivněn neustálou vojenskou přítomností. Každý se snažil přežít. Míjel nástěnky s nařízeními a varováními pro obyvatelstvo, především pro Židy. Byl to vskutku smutný pohled. Václava to však spíše povzbudilo. Jeho práce dávala smysl. Chtěl se zase bezstarostně smát, tančit s nádhernými děvčaty a užívat si života. Proto to dělá, připomínal si. Okupace jednou musí skončit, o tom byl přesvědčený.

Když došel na zastávku Prašný most, vše nabralo rychlý spád. Ryn se zastavil ve stejné chvíli jako Václav a začal vrčet, vycítil, jak jeho pán ztuhnul. Václav měl jen pár vteřin na rozmyšlenou, když viděl, jak členové gestapa odváděli vzpouzejícího se Řeháka k přistavenému autu. Naskočil do projíždějící troleje, Ryn zaštěkal a běžel vedle ní, očima neustále kontroloval Václava. Vycítil, že se něco děje.

Václav byl odvážný, často až lehkomyslný. Ale nebyl hlupák. Nešel by do naprosté přesily, věděl, jak je důležitý on i jeho práce. Vyhodnotil, že těch pár gestapáků zvládne. Seskočil z tramvaje, vytáhl obě zbraně a začal bez rozmyslu střílet. Byl jedním z nejlepších střelců, dokázal trefit jakýkoliv cíl, ať už nehybný, či pohyblivý. Tři gestapáci okamžitě padli k zemi. Dva strčili Řeháka do auta, zabouchli dveře a spěšně začali ujíždět. Václav frustrovaně zakřičel, Ryn vztekle štěkal a obíhal svého pána. Zbyli dva gestapáci, bylo otázkou pár vteřin, než padli mrtví k zemi.

Byla to lest. Proč jen to nečekal? Zaslepila ho zbrklost a touha zachránit kolegu. Když začali vybíhat další a další gestapáci, došlo mu, že nemá šanci. Nebyl čas na další zbrklé hrdinské kousky. Otočil se a dal se na útěk. Věrný pes mu běžel podél boku. Po pár minutách měl pocit, že je setřásl, když párkrát zabočil do úzkých uliček. Zastavil, aby se vydýchal. Došlo mu, co má v kapse. Fotografie parašutistů nutné na výrobu falešných dokladů! Sáhnul do kapsy, vytáhl obálku a rychle začal trhat fotky na kousky. Bohužel příliš brzy uslyšel německé rozlícené hlasy. Vyhodil obálku za malou zídku, to už mu ale v patách opět byli muži. Muselo jich být minimálně tucet.

Nepřátelé po něm začali pálit. Utíkal, seč mu síly stačily a kličkoval, stejně jako dobrman, kterého tento kousek učil. V jednu chvíli se otočil a dvakrát vypálil. Dva gestapáci padli k zemi dobře mířenými ranami. Adrenalin, jež zaplavil celé tělo Václava způsobil, že takřka necítil, jak mu kulka proletěla nohou. Střela se zaryla do zdi domu, šlo o čistý průstřel. Václav nezpomalil, to by znamenalo jistou smrt.

Ozvalo se zapískání. Znělo to jako božské zvony, minimálně ve Václavových uších. Věděl, co to znamená. Skočil za zídku, pískl na Ryna, aby se okamžitě schoval vedle něj. A najednou se začalo ze všech stran střílet. Václav nepravidelně vykukoval zpoza zídky, střílel, ale musel být opatrný. Kolem stromů se najednou vyrojili příslušníci desantu Anthropoid, tedy Gabčík a Kubiš. Vedle nich stříleli dva věrní kolegové Václava – Balabán a Mašín. Během pár chvil začali gestapáci padat k zemi.

Václav sebral odvahu a když viděl, že je Mašín postřelen do ruky a vypadla mu zbraň, vyskočil ze svého úkrytu, rozeběhl se zachránit druha v boji. Došly mu náboje, ale nezaváhal a dobře mířenou ranou trefil nepřítele zbraní do hlavy, což ho nezabilo, ale vykolejilo, a Kubiš jej pak zastřelil.

Boj se blížil ke konci. Václav měl mžitky před očima. Na chvíli se zapotácel. Nejspíše ztratil hodně krve. Z mírného zakolísání jej vytrhnulo zakňučení, ze kterého se mu zježily všechny chlupy na těle. Jako ve zpomaleném záběru otočil hlavu a spatřil, jak Ryn leží na boku a černou srstí si razí cestu stružka krve.

Klesl na kolena ve chvíli, kdy byl zastřelen poslední gestapák, který ještě stihl vypálit poslední kulku, ale ta Václava jen škrábla na uchu, ani si toho nevšimnul. Doplazil se po čtyřech ke svému nejvěrnějšímu příteli. Jemně nadzvedl teplé tělo Ryna a hlavu si položil na kolena. Pes sípal, kňučel a díval se na svého pána oddanýma očima, plnýma bolesti a nechápavosti.

„To bude dobrý kamaráde, neboj se. Odvedl jsi dobrou práci. Zasloužíš si kousek špeku!“ Ryn sotva patrně zakroutil pahýlem ocasu, pokusil se zvednout, ale jen bolestivě zakňoural, nebyl s to se pohnout. Václav mrkal, ale slzy již nešly zadržet. Začal plakat. Jeho přátelé stáli kolem něj mlčky, v uctivé vzdálenosti.

„Leóne,“ oslovil ho po chvíli krycím jménem Balabán. „Ten pes trpí. Navíc musíme jít, je otázka času, než sem přijdou další švábi“.

Václav to věděl. Viděl, jak se na něj zvíře oddaně dívá. Nechal horké slzy stékat po tváři. Hladil psa po skráni a hebkém krku. Natáhnul se a aniž musel cokoliv říkat, Balabán mu podal zbraň.

„Promiň kamaráde. Uvidíme se tam nahoře.“ S těmi slovy vypálil. Střela se rozlehla setmělou ulicí. Rynovi klesl hrudník a velké oči pohasly. Václav se sklonil, naposledy zabořil nos do měkkého místa na dobrmanově krku a následně si svlékl kabát a pokusil se do něj psa zabalit. Padl k zemi dřív, než to dokončil.

28.5.1942

Když se Václav zvednul, ještě chvíli trvalo, než rozhýbal nohu. I když to bylo více než dva měsíce od střelby, stále ho po ránu pobolívala a měl ji ztuhlou. Při vzpomínce na včerejší úspěšnou akci se musel usmát. Heydrich byl mrtvý. Gabčík a Kubiš to dokázali. Operace Anthropoid se vyvedla nad očekávání. Kromě smrti říšského protektora se povedlo ve spolupráci se zahraničními tajnými službami získat Prahu pod kontrolu odboje. Vojáci byli zastřeleni, či uvězněni, pokud se vzdali.

Odveta bude jistě neúprosná. Avšak Václav věděl, že českého ducha nacisté nezlomí. Můžou jim vzít jídlo, vybrakovat šperkovnice, vypálit domovy. Ale nemůžou jim sebrat hrdost. Pomyslel, co asi dělá jeho maminka, již po propuštění z vězení okamžitě z preventivních důvodů nechal odvézt do jedné malé vesničky dostatečně vzdálené od chapadel nacistů. Podíval se do zrcadla a pronesl: „Věřím v Boha a ve své pistole.“ Čekal ho další den. Další krůček k osvobození jeho milované země.

DODATEK

Václav Morávek, známý také jako Pobožný pistolník byl hrdina českého protinacistického odboje a člen legendární skupiny, kterou gestapo přezdívalo Tři králové. Kromě koní miloval především svého dobrmana Ryna. Jak uvedl historik Čermák: „Pro samotného Morávka byl Ryn mimo jiné i mementem, nostalgickou vzpomínkou na službu v armádě, neboť pes – jakoby symbolicky – zemřel nedlouho před mnichovskou tragédií.“

Jméno Morávka je slyšet příliš málo a přišlo mi skvělé připomenout si jeho okouzlující osobnost pomocí povídky. Je vystavěna na základech faktů, jen konec je upraven tak, aby skýtal naději, kterou nám tito neuvěřitelně odvážní lidé dali a díky nimž dnes nemusíme žít ve válce a probouzet se do strachu.

Rešerše pro povídku byla zajímavá, protože se zdroje často rozchází. Dodnes není jistý důvod, proč šel Morávek na schůzku 21.3.1942. Není jisté ani to, zda byl Thümmel zrádce, neboť v době smrti Morávka již byl zatčen. Ačkoli jsou závěry různé, nezáleží na tom, nikdo už Václavovi Morávkovi neodpáře nálepku českého hrdiny a bojovníka za svobodu.