Fantasy povídka na téma fantastický cestopis o mladé dívce Kiře, která se svými rodiči ztroskotá na neznámé planetě. Aby toho nebylo málo, cosi temného stáhne její rodiče do stínů. Brzy bude muset prokázat odvahu a volit mezi dvěma zly.

PŘED DVANÁCTI DNY

„Mayday, tady loď ZG32, máme poruchu na motoru!“ křičel otec Kiry do mikrofonu, místo odpovědi se však ozvalo jen chrastění.

„Kiro! Okamžitě si sedni a připoutej se,“ přikázala Kiře matka a sama se šla připoutat do svého křesla. Oba rodiče se na sebe zoufale podívali.

„Do nárazu zbývají tři minuty,“ rozlehlo se lodí.

„Nějaké návrhy?“ zeptal se otec hlasem plným beznaděje.

„Byl poškozen vnější plášť a zasažen hlavní motor. Posaďte se a připoutejte, pokusím se přistát co nejbezpečněji,“ zahlásil reproduktor. Všichni tři seděli, křečovitě se drželi a modlili se k velkému Zyrelionovi, jako by je snad Bůh země vzdálené tisíce světelných let mohl ochránit.

PRÁÁÁÁSK.

Kontrolky pískaly jako šílené, ale jinak nastalo ohlušující tucho. Kira měla pocit, že se jí rozskočí hlava vedví. Mimoděk si sáhla na čelo a sykla bolestí, z otevřené rány vytékala krev. Vytřela si ji z očí a pomalu se otočila. Díky Zyrelone! Rodiče dýchali.

Postupně se všichni odpoutali a na vratkých nohách došli k sobě, s úlevou se objímali ve svírajícím sevření.

„Zlato, krvácíš, dojdu pro lékárničku,“ odkulhala matka do vnitra lodi.

„Tati, kde to jsme?“ zeptala se vystrašeně Kira.

„Alfo, ukaž nám, kde jsme přistáli,“ rozkázal otec lodi.

„Omlouvám se pane, holograf byl poškozen. Přistáli jsme na planetě zvané Černý hvozd. Je to planeta číslo pět sluneční soustavy Veridion, v galaxii Naxarion. Má dva měsíce Arkos a Virellu. Vzduch je pro vás dýchatelný, avšak je zde neustálá mlha a permanentní šero kvůli silné oblačnosti. Flora je agresivní, plná mutujících rostlin, schopných růstu i za minimálního světla. Fauna jsou převážně noční predátoři, některé druhy jsou inteligentní a schopné pohlcovat energii jiných tvorů. Důrazně nedoporučuji vycházet ven v noci. Den trvá 32 hodin a noc 18 hodin. Doporučuji tuto planetu opustit, noc nadejde zhruba za deset hodin.“

Otec naštvaně kopnul do řídícího panelu. „K sakru s tebou, kráme pitomá!“ Mezitím matka Kiře vydezinfikovala čelo a přelepila jej náplastí.

NYNÍ

„Musíme ven, máme sice nějaké zásoby, ale než přiletí pomoc, tak to nebude stačit,“ prohlížel otec na prasklém panelu zásoby jídla.

„Jestli přiletí,“ zašeptala Kira. Matka se na ni podívala a nesouhlasně mlaskla. „Kiro, máš se stát následnicí trůnu. Věřím, že pomoc už je na cestě. Jen to bude pár dní trvat.“

Otec otevřel vrata lodi a zasáhl je poryv vzduchu. Byl dýchatelný, ale zároveň jakýsi tíživý, plný hniloby a čehosi neznámého. Nebezpečného. Když vyšli před loď, naskytl se jim výhled na vskutku nehostinnou planetu. Naštěstí přistáli pár desítek metrů před lesem, jinak by dopadli mnohem hůře.

Dívali se na prapodivný hustý a temný les, který se ztrácel se v mlze. Šero zesilovalo pocit strachu a úzkosti, který svíral celou rodinu. Stromy byly nebývale mohutné a jejich koruny se ztrácely v nedohlednu. Kira měla navíc pocit, jako by si šeptaly.

Popošli pár metrů, když se otec zastavil. Kira zaostřila a všimla si podivných run na kmenech, některé slabě zářily a tekla z nich černá míza.

„Musíme se okamžitě vrátit,“ zašeptal otec, který vyděšeně zíral do vortexu, ovládacího panelu propojeného s lodí, který nyní výstražně blikal a potichu vysílal alarmující zvuky. Matka pevně sevřela Kiře ruku.

Ševelení utichlo.

Okolní vzduch zhoustnul, pomalu měnil skupenství a zaplavoval jim plíce jedem. Ztěžka dýchala a viděla, že rodiče rovněž měli problém udržet se na nohou. Stále se držela matky za ruku, když se ze stromu stojícího v popředí oddělily dva stíny. Kiře se motala hlava, přesto z nich nespustila zrak. Vypadaly jako temné, amorfní postavy, neustále se měnící a pulzující. Vytvářelo to dojem, že jsou snad živé. Myšlenky jí najednou obmotala cizí entita a zadusila všechny vzpomínky, potlačila pocity. Kira vnímala jen dotěrné bzučení.

Pohybovaly se rychle, neslyšně a ve chvíli, kdy Kira bolestí a vysílením upadla na všechny čtyři, stíny se zhmotnily vedle jejích rodičů.

„Nééé,“ stačila vykřiknout, ale to už obklopily její rodiče. Vmísily se do jejich postav. Kira viděla zděšení a zoufalství v tvářích obou. Vztáhla k nim ruce, ale než stačila udělat cokoliv jiného, stíny rodiče zcela strávily a odpluly směrem k lesu. Kira zůstala klečet. Brečela. Ječela, mlátila dlaněmi do vlhké hlíny, pokryté mechem. Jenže entita opustila její mysl a jí zbyla jediná myšlenka. Rodiče nejsou mrtví. Musí je jen najít a osvobodit. Nevěděla, kde se brala taková jistota, ale byla tam.

„Seber se!“ dala si facku a následný výbuch bolesti hlavy ji vrátil do reality. Sebrala ze země vortex, který otec upustil. Chvíli racionálně přemýšlela.

„Alfo?“ zašeptala. Přišla kladná odpověď.

„Vidíš otce?“

„Ano, čip se pohybuje, ale jeho nositel je v pořádku. Stejně tak i vaše matka.“

„Nastav mi navigaci směrem k nim.“

„Jste si jistá Kiro? Dovolte mi připomenout, že jste následovnice trůnu a tato planeta je velmi nehostinná.“

„Dělej co ti říkám.“ Kiře bylo teprve sedmnáct, ale otec jí učil i schopnosti boje, protože na jejich planetě Kragoth se neustále vedly souboje o vládu. Nyní došlo ke křehkému míru, ale musela se pro něj obětovat a vzít si prince Balariona z toho nejvíce znepřáteleného, ale zároveň nejmocnějšího rodu. Zatřepala hlavou, tohle teď nebylo důležité.

Vzala si z lodi batoh s nejnutnějšími věcmi a doufala, že se stihne za deset hodin vrátit i s rodiči, než přijde noc.

„Hlášení číslo jedna. Vcházím do lesu na planetě Černý hvozd. Místní podmínky jsou opravdu extrémně nepřívětivé, jak nám řekla alfa. Hustá, neprostupná mlha, která snad nikdy neustupuje, výrazně snižuje viditelnost a nebýt vortexu, netušila bych kam jít.“ Kira šeptala hlášení, jednak aby měla záznam z cesty a také ji to uklidňovalo. Měla totiž neustálý pocit, že ji něco sleduje a necítila se dobře ve své kůži. Jako by její mysl neustále bojovala s neviditelným protivníkem, který se jí snažil dostat do hlavy.

„Stromy jsou obrovské, nikdy jsem podobné neviděla. Každý jeden z nich na mě působí zlověstně. Ty, které na sobě mají namalované runy mi přijdou nejhorší. Občas mám pocit, že se nějaký stín pohne, ale nedává to smysl, když zde nesvítí slunce.“ Zarazila se. Co když to byly ty stejné stíny, co unesly její rodiče? Otřásla se hrůzou.

Postupovala pomalu, viděla jen na pár kroků dopředu. Nebylo zde příliš rostlin, což ocenila vzhledem k varování alfy o nebezpečnosti zdejší flóry.

„Hlášení číslo dvě. Už jdu dvě hodiny, terén se nemění. Znepokojuje mě ticho. Neviděla jsem jediného tvora, neslyšela nic kromě ševelení korun. Pohyb rodičů se zastavil, mám to ještě asi deset mil. Alfa ukazuje mapu celé planety, má průměr přes tisíc mil. Navíc mě docela znepokojují stále častěji se objevující stopy na stromech. Kůra vypadá jako rozdrápaná od obřích drápů, od spodu až do výšky více než dvanácti stop.“

Kira zhluboka polkla. Nechtěla si ani představovat tvora, který by byl tak veliký. Stále doufala, že se k rodičům dostane dříve, než se setmí. A že se především stihnou vrátit k lodi, než přijde noc. Navíc čím hlouběji šla, tím častěji v hlavě slyšela zvuky ne nepodobné kvílení. Ty zvuky zoufalství, bolesti a utrpení Kiře rvaly nitro na tisíce kousků. Snažila se namlouvat, že jde jen o halucinaci kvůli těžšímu vzduchu, který byl podle alfy podobný tomu jejich kragothskému, ale přesto jako by jí svíral hrdlo a zaplňoval plíce kamením.

„Hlášení číslo tři. Alfa mě varuje před vyšším výskytem nekrotníku, tato rostlina prý dokáže způsobovat smrtící halucinace. Ukázal mi obrázky rostliny, jenže mlha je tak hustá, že sotva vidím na krok. Budu se spoléhat na jejich varovný zvuk – slabounké chřestění. Také tu roste stínokvět, rostlina požírající všechny pozitivní myšlenky. Mám pocit, že tady všechno má potřebu něco sežrat, nebo vysát. Rodiče jsou jen kousek. Alfa tvrdí, že jsou naživu.“

Kiru vyděsilo zakřupání větvičky. Byla tak vyděšená, že si nevšimla kořenů a zakopla. Protože její mysl opět začalo ovládat povědomé bzučení, přeslechla slabé chřestění. Dopadla přímo do nekrotníku. Asi na chvíli ztratila vědomí, protože když otevřela oči, byla již tma. To ji ale nevyděsilo tolik jako fakt, že její tělo začaly obmotávat trnité šlahouny. Její uniforma byla z kvalitní látky, voděodolná, ale nebyla účinná vůči ostrým trnům nekrotníku.

Šlahouny ji začaly tisknout, ječela do ochraptění, snažila se vymanit ze smrtícího sevření, ale čím více se hýbala, tím hlouběji do kůže se zarývaly ostré trny rostliny. Její mysl zachvátila klaustrofobie a čiré šílenství, když se rostlina začala vnořovat do vlhké zeminy. Nyní byla tak pevně spoutaná, že se sotva mohla nadechnout.

Kiře tekly slzy bezmoci a modlila se k Zyrelionovi, volala rodiče, nechtěla umřít bez rozloučení. Poslední nádech a ocitla se pod hlínou. Plíce měla v jednom ohni, když se snažila marně nadechnout. Nestačila zavřít ústa a ta se jí teď plnila zeminou. Když se v ní začali hýbat nejspíše červi, Kiru zachvátila panika i odpor, ale nezmohla nic. Cítila, jak je tělo v křeči z nedostatku kyslíku a skoro cítila poslední záškuby mozkových vláken, zbavených blahodárného vzduchu. Pak si ji vzala temnota.

Příšerná bolest hlavy Kiru vytrhla z bezvědomí. Na chvíli zapomněla, že je na jiné planetě. Ztěžka otevřela oči a viděla, jak se nad ní tyčí prapodivná černá rostlina, která kmitala zelenými vlákénky a tiše chrastila. Nekrovník! Rychle se odkulila z jejího dosahu.

„Hlášení číslo čtyři. Nejspíše mě zasáhl nekrovník. Vypadá to, že vše byly jen halucinace. Bohužel jsem byla v bezvědomí a alfa hlásí, že noc nastane za třicet minut. Nezbývá, než se ukrýt. Vzhledem k rozměrům zdejších tvorů vidím jako jediné východisko stromy. Alfa mi radí vybrat si chrypostník. Strom s průměrem menšího domku a tak tlustou kůrou, že se po ní dá šplhat. Vybrala jsem si jeden bez run a znetvoření drápy. Snad mě nahoře nepotká žádné překvapení.“

Kira byla vyděšená k smrti. Byla sama na zcela neznámé planetě, bez rodičů a blížila se noc, která podle alfy slibovala zrůdné tvory lačnící po její energii. Namlouvat racionálně hlášení jí pomáhalo nezbláznit se. Ochladilo se, proto si kombinézu zapnula až ke krku. Při šplhu to ocenila, protože kůra chrypostníku byla drsnější, než vypadala. Dlaně měla rozedřené a čím více se blížila vrcholu, tím častěji jí unikl bolestný sten. Svaly se chvěly tou nezvyklou zátěží a když se vyšplhala do koruny, s úlevou se zastavila na jedné ze spodnějších větví, kde se opřela zády o strom.

„Hlášení číslo pět,“ šeptala zadýchaně. „Mlha je tak hustá, že nevidím vůbec nic. Alfa hlásí noc a doporučuje vypnout vortex, aby nelákal nežádoucí pozornost. Mám strach. Navíc nevydržím osmnáct hodin bez močení. Co budu dělat netuším. Pokud bych dopadla špatně, postarejte se prosím o mé rodiče.“ Věděla, že jestli přiletí záchrana, dostanou se pomocí lodních záznamů k vortexu a jejím hlášení. Modlila se, aby všichni přežili noc.

Větev byla rozložitá, nemusela se bát, že by spadla. Měla pocit, že strachy neusne, ale jen na to pomyslela, upadla do neklidného spánku. Chvílemi se budila, když měla pocit, že padá. Vzbudil ji šílený ryk. Trhla sebou a musela se přidržet, aby hrůzou nespadla. Něco se dole pohybovalo. Neopovažovala se pohnout. Už takhle se jí dýchalo špatně, ale poté, co se ozvalo táhlé zavytí, potichu zalapala po dechu. Po zádech jí stékal pramínek potu, chlupy se jí zježily.

Ty zvuky se nedaly přirovnat k ničemu, co dosud slyšela. Zněly tak hladově! Slyšela, jak to drásalo kůru a zhrozila se, bylo to vedle, viděla, jak se třese koruna. Zároveň runy, kterými byl strom na pár místech označen, slabě pulzovaly. Zatímco tvor dole zuřivě škrábal, runy začaly ztrácet na intenzitě, až vyhasly. Chvíli bylo ticho. Jenže pak to dole začalo zhluboka nasávat. Pár vteřin ticha a ozval se vítězoslavný řev. Kiře začaly stékat slzy zoufalství a bezmoci. Doufala, že se tomu nepodaří vylézt, ale očividně si vybrala strom, na který se to dokázalo vyšplhat.

Byla vycvičena pro boj se zbraní, proto potichu z batohu vytáhla dlouhou dýku. Nesvítil zde měsíc, ale okolní svět jako by osvětlovaly drobné částečky svítivého prachu. Stále byla mlha, ale přeci jenom trochu viděla. Radši by však zůstala utopena ve tmě, když tvor dosáhl její větve. Ztuhla hrůzou. Vypadalo to jako zplozenec pekla. Dlouhé tělo a ještě delší končetiny, nejspíše zčásti pokryté peřím a zčásti srstí. Smrdělo to jako hnijící mrtvola. Když se dívala do dvou prázdných důlků protáhlé lebky potažené tmavou srstí, obrátil se jí žaludek naruby. Ačkoliv byly důlky prázdné, přesto obsahovaly vše. A nic. Temnota a prázdnota mísící se s všepohlcujícím vesmírem. Světlo, které nesvítilo. Teplo, které nehřálo. Ani se nehnula, dech měla mělký. Ani ji nenapadlo použít dýku. Očividně ji to zhypnotizovalo.

Hlavou se jí opět začal prolínat bzukot a když se tvor začal přibližovat, usmívala se. Najednou se jí ulevilo. Pomalu přestávala cítit tělo. Opouštěly jí myšlenky i strach. Nebála se. Osvobození bylo již blízko.

„Khtie a’n moi hn’ae!“

Netvor zběsile zaječel a po zádech se zřítil ze stromu. Kiřiny pohyby byly zpomalené, když se otočila a na vedlejší větvi spatřila stín, ne nepodobný tomu, který unesl její rodiče.

„Ty!“ ukázala na něj prstem a upadla do mdlob.

Probudil ji chlad. Začínalo se rozednívat. Očividně celou noc prospala. Matně si uvědomovala sen o netvorovi. Nebo se jí to nezdálo? Cítila se malátná, jako by jí něco vysálo všechnu energii. Neměla potřebu jít na záchod, zato pocítila ukrutnou žízeň. Vyndala z batohu čutoru a zjistila, že je tam posledních pár doušků.

„Hlášení číslo šest. Došla mi voda i jídlo. Ale jsem kousek od cíle, snad se dnes mise zdaří. Snažím se vzpomenout, co se dělo v noci. Buď se mi něco zdálo, nebo si to nepamatuji. Zůstává jen neodbytný a nepříjemný pocit v mysli. Začínám mít pocit, že mám mozek na kaši. Jako by si s ním něco hrálo a rozkládalo jej závit po závitu.“

---

Pomalu slézala ze stromu a poslední dva metry jí svaly vypověděly službu – dopadla na zem jako pytel zrní. Zaklela a pomalu se zvedla. Oklepala se, sotva stihla udělat dva kroky, než si všimla, že je něco jinak. Otočila se a bez rozvahy začala vyděšeně utíkat. Zase ten stín, co si vzal její rodiče. Jenže tenhle byl větší a tak nějak znepokojivější. Jeho aura jí podrážela nohy, když klopýtala dál a dál. Zmizelo to. Zapnula vortex a zjistila, že je na místě. Nechápala to. Byla na mýtince, ale rodiče nikde.

„Proč utíkáš, ty hloupá?“ ozval se táhlý, syčivý hlas, ze kterého jí okamžitě naskočila husí kůže. Otočila se a konsternovaně sledovala stín, jak se začal měnit. Nemohla odtrhnout oči od té transformace. Roztahoval se, smrskával, až před ní stál… člověk? Postarší, prošedivělý muž. Vypadal tak obyčejně.

„Je to takhle přijatelnější? Rozhodně ano,“ odpověděl si sám.

„K-kdo jsi?“ vykoktala uhranutá Kira.

„Strážce Černého hvozdu. Morvaxis. Jsi mým dlužníkem. Včera jsem tě zachránil před enchantrem. Dle zákonů země jsi mi zavázána svým životem.“

„Neprosila jsem se tě o záchranu. Nic mi to nedělalo,“ odsekla Kira, která sebrala kuráž a navíc se rozpomněla.

Morvaxis se uchechtl. „Vysálo by ti to energii do morku kostí. Enchantr svoji oběť zhypnotizuje. Šance na přežití? Nulová.“

„Co ode mne očekáváš?“ zeptala se Kira váhavě.

„Maličkost,“ uchechtl se Morvaxis. „Nahradíš mne. Čekal jsem stovky let. Jsem unavený neustálým soubojem se zdejším světem a ochranou stromů. Má moc slábne, už ani runy nepomáhají. Enchantři se naučili brát energii ze stromů. Hloupá stvoření, nechápou, že když zničí stromy, Černý hvozd pozře sám sebe.“

„Ne“ pronesla rozhodně Kira, ačkoliv v ní byla malá dušička.

Morvaxis se opět uchechtl a tentokrát to znělo mnohem škodoliběji.

„Víš, myslel jsem si to. A tak jsem ti připravil motivaci.“ Mávnul rukou a dva stíny se vynořily ze země. Pomalu se rozplynuly.

„Matko! Otče!“ vykřikla Kira.

Jenže než rodiče stihli reagovat, stíny je opět pohltily a vnořily se do země. Kira frustrovaně vykřikla a padla na kolena.

„Prosím, nech nás jít! Ztroskotali jsme, nemáme tu být. Dáme ti co chceš, náš národ je bohatý!“

Morvaxis výsměšně naklonil hlavu na stranu.

„Ty si myslíš, že já tu snad mám být? Také jsem ztroskotal, už ani nevím kdy. Černý hvozd si mě zvolil za ochránce a dokud mě někdo nevystřídá, musím tu trčet. Vždyť já už jsem tak slabý, že jsem tě musel nechat dojít až ke mně, protože se nemohu příliš vzdálit od nitra posvátné planiny! I Stíni měli problém dojít pro tvé rodiče.“ Poslední slova křičel a jeho tvář se zrůznila vztekem a nenávistí.

„Když se staneš paní Černého hvozdu, nechám tvoje rodiče jít. V opačném případě tu zůstanete všichni.“

Kiře stékaly slzy na tváři a padaly bezhlesně do mechu. Neměla na výběr.

„Co bude s tebou?“ zeptala se Kira.

„Odeberu se na důchod,“ blýsklo mu v očích.

„A moji rodiče odsud bezpečně odejdou?“

„Ano, pomoc už je na cestě.“

„Co mi brání počkat až dorazí?“

Morvaxis mávnul rukou. Najednou se uprostřed mýtiny objevila tůně, černá jako smola, bublající a zapáchající. Stíny se opět vynořily a vpluly nad neprůhlednou kapalinu. Když Kira spatřila křičící rodiče, jejichž chodidla se dotkla vroucí tekutiny, okamžitě zvolala: „Přestaň, udělám to!“ Stíny povytáhly rodiče. Neviděli jí, byli k ní zády. Nemohli tak spatřit plačící dceru ani démona.

„Musíš říct ta slova.“

Kira se chtěla zeptat jaká, když jí vytanula na mysli.

„Chci být paní Černého hvozdu, tímto přísahám svoji věrnost.“ Zasáhla ji vlna energie. Odrazila ji až k nejbližšímu stromu. Jeden ze stínů ji vtáhl a přitisknul těsně ke kůře, sotva se mohla nadechnout.

„Kiro!“ zakřičela její matka po dopadu na zem. Rozeběhla se ke své dceři. Ta stála uprostřed paloučku. I s otcem k ní doběhli a pevně ji objali.

„Jak jsme se sem dostali?“ nechápal otec, zvednul ze země vortex, ze kterého se chrčivě ozvalo: „Posádko ZG32, tady kapitán Lucarion, přistáváme na planetě Černý hvozd. Vraťte se na loď, počkáme tu na vás.“

„No sláva,“ vykřikla matka. Byla také zmatena ze ztráty paměti stejně jako otec. A tak jen objali Kiru a vydali se směrem k lodi. Kira se ještě naposledy otočila a vítězoslavně se usmála směrem ke stromu, kde se marně zmítala nová paní Černého hvozdu. Přes slzy skoro neviděla. Stín ji znehybnil a pevně jí tiskl ústa k sobě, nebyla však ušetřena pohledu na odcházející šťastnou rodinku.

Na výsledky soutěže se můžete podívat na stránkách blanenské knihovny ZDE.